Poslední dva týdny prázdin. Vždy jsou stejné. Nakupování školních potřeb, proklínání školy a lámání si hlavu nad úkoly, které jste měli udělat přes prázdniny. Myslím, že tohle z nás už každý zažil. Elizabeth - hlavní hrdinka - si myslela to samé a m...
Mám se mu jít omluvit? Přeci jen...byla jsem na něj zlá. Možná až moc. Matka mi to sice nevyčítá, přeci jen, odešel sám, ale je vidět, že ji to mrzí.
Nechám ho několik dní na pokoji a pak se uvidí.
--------------------------------------
Dneska už je to přesně týden ode dne, kdy se přistěhovali. Zacha jsem párkrát viděla na balkóně, ale nic jsem neříkala a ani jemu nebylo moc do řeči.
Myslím, že dnes je ten správný čas se mu omluvit. Jeho rodiče nejsou doma, což dělá tuhle situaci lepší.
Oblékla jsem se do obyčejného oblečení a s vysvětlením, kam jdu, jsem zabočila do prava, kde se nachází Zachův dům.
Zazvonila jsem na zvonek a vyčkávala. Po chvíli otevřel Zach. Zacukaly mu koutky úst, ale přemohl se.
,,Co potřebuješ, Lizz?"zanechal si na tváři kamenný výraz a snažil se vyhnout přímému pohledu z očí do očí.
,,Ehm...no já bych se vlastně chtěla...omluvit,"poškrábala jsem se nervózně na zátylku a i já se vyhla očnímu kontaktu.
Ustoupil ode dveří a pokynul mi, ať se posadím na židli u stolu.
,,Dobře,"řekl a posadil se naproti mně.
Pousmála jsem se a zadívala se mu do očí. ,,Dobře, jakože mi odpouštíš?"rozjasnila jsem se, bylo to celkově nějaké moc lehké.
,,Dobře, jakože se můžeš začít omlouvat,"nasadil úšklebek, který jsem u něj viděla poprvé. Přeci jen, je to pan Gentleman, že?
,,Dobrá. No tak já se omlouvám za mojí ignoraci a za to, co jsem o tobě řekla. Mrzí mě to. Ale nepočítej s tím, že na tebe budu milá nebo se z nás stanou něco jako kamarádi. Stejně ti nevěřím,"mrkla jsem na něj a doufala, že mu to bude stačit. Pohodlně jsem se opřela o opěrku židle a sledovala jeho mimiku v obličeji.
,,Jak víš, že jsem to slyšel?"tázavě zvedl jedno obočí a lokty se opřel o stůl.
,,Neodešel bys jen tak. Sice tě znám krátce, ale vím, že bys jen tak neodešel, kdybys to neslyšel,"vysvětlila jsem a sledovala jeho tvář.
Právě mu po ní stekla slza. A pak další! Panebože! On, on brečí!
,,Proč brečíš? Co jsem řekla špatně?"vyhrkla jsem nechápavě.
,,Mrzí mě, že si tohle o mně myslíš,"v očích se mu zračila lítost. Opravdu silná lítost.
,,Ale kvůli tomu nemusíš vzlykat,"pohladila jsem ho po ruce.
Nechal mě vyměknout. Jsem sice někdy zlá a nepříjemná, ale jakmile vidím někoho brečet, naprosto se rozteču.
,,Neplač. Nemyslela jsem si, že tě to zasáhne až tak,"snažila jsem se ho uklidnit. Bohužel moje uklidňovací schopnosti nikdy nebyly na nějaké obvzláště dobré úrovni.
,,Když ono to tak bolí,"snažil se zastavit slzy, ale nešlo to. Ani nevíte, jak moc je nepříjemné před sebou vidět plačícího člověka a navíc kluka. U dívek je přeci časté, že pláčou, ale u kluků? U kluků moc ne. Alespoň si to myslím...
,,Přestaň, prosím,"setřela jsem mu palcem slzu, která se kutálela po jeho tváři.
Nevěděla jsem, co dělat. Co má vlastně člověk, který se snaží někoho uklidnit, dělat? Má ho obejmout, dát mu pusu nebo mu vrazit, aby se uklidnil? Poslední možnost by možná nevypadala špatně, ale hůř by se prováděla. Přeci jen, neuhodíte rozrušeného člověka.
,,Potřebuju obejmout,"vydal ze sebe mezi vzlyky.
Zakroutila jsem hlavou. ,,Nerada se objímám. Můžu sem přivést moji mámu, ta tě obejme ráda,"vstala jsem ze židle s úmyslem jít pro moji matku. Objímání miluje. Myslím, že by mi i poděkovala.
,,Potřebuju obejmout od tebe,"chytil mě za zápěstí a pevně stiskl.
Snažila jsem se vyprostit ruku z jeho sevření. ,,Ale já tě nechci obejmout. Vždyť jsem ti řekla, že...,"nedokončila jsem větu, protože mi před pusu dal ruku.
,,Prosím,"vzlykl a podíval se na mě svým prosebným pohledem.
Chtěla jsem odseknout, že to nejde, ale místo toho jsem jen nesrozumitelně mumlala do jeho ruky.
Bez jakéhokoli uvážení si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal. Stála jsem uprostřed místnosti jako poleno a nemohla se hnout. Ani jsem se neobtěžovala mu objetí opětovat. Jednoduše jsem tam stála a nechala ho, aby mě objímal.
Zabořil hlavu do mých vlasů a já cítila jeho dech na mém krku. Nemohla jsem se hnout a proto jsem jen nečinně stála a vdechovala vůni pánské voňavky, kterou na sobě nosil. Někdy mi přišlo, že se v ní i koupe, poněvadž byste ho díky jeho voňavce poznali v okruhu pěti kilometrů, ale dnes ne. Dnes byl navoněn jen slabě. Evidentně se na podobný okamžik připravoval a věděl, že bych asi tím převoněním omdlela.
Devátá kapitola tohoto příběhu je na světě! :)Máte radost?:D
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jen taková malá informace... Vydala jsem SHORT STORY a její první díl již můžete najít na mém profilu! :) Takže bych vás poprosila o přečtení, tedy pokud se vám bude chtít, že? :D
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
No dobrá. Už vás nebudu zbytečně otravovat svými prosbami, možná... :D
