Kluk ze sousedství

14.kapitola

,,Jaký večírek? Jsem pozvaný?" zvědavě koulel očima jeden dotěrný kluk sedící naproti mně.

,,Víš, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory do kterých ti vlastně nic není?" použila jsem podpásovku. Věděla jsem, že v něm vyhraje role slušňáka.

Provinile sklonil hlavu a začal si pohrávat se svými prsty.

,,Párty u Railleyho. Ano, podle Jane pozvaný jsi. Můžete se chytit za ruce a jít spolu, já nikam nejdu."

,,Proč?"

,,Nejsem žádná ,party girl'. Nepiju a ani se nevyžívám v těhle akcích. To Jane mě nějak donutí, vsadím se, že jejím výhrůžkám podlehnu i dnes. Vždycky se asi hodinu po tom, co se tam ocitneme, vypařím," popadla jsem jeho i mou misku a hodila je do dřezu.

,,Když půjdeš ty, půjdu taky," prohlásil rozhodně. To mě poměrně naštvalo.

,,Přestaň dělat všechno, co dělám já. Máš vlastní život. Žij jím a ne tím mým," vybuchla jsem. Ani nevím proč. Prostě jsem už nemohla část svého vteku držet a proto vyplaval na povrch.

S ublíženým a zároveň smutným výrazem vstal beze slova od stolu a taktéž i odešel.

Co jsem to zase provedla? Lituji toho, že pod návalem vzteku dokážu vypustit z pusy tolik nehezkých věcí, které dokáží ublížit. Někdy mi leze na nervy, ale máma má pravdu. Nezaslouží si, abych na něj byla taková.

Zachary :

Má pravdu. Čirou pravdu. Lezu jí do zadku už od mého příjezdu. Ani jsem jí nedal možnost volby, jestli ona sama o mě stojí.

,,Jsem takový idiot!" kopl jsem do nočního stolku v mém pokoji. Bolestivě jsem sykl, a s očima, které pomalu vlhly, se skolil na mou postel.

Na kluka si připadám jako baba. Brečím, brečím a zase jenom brečím!

Nechtěl jsem brečet, ale nešlo to. Hlavu jsem zabořil do polštáře a zuřivě řval a brečel zároveň.

Kdybych se jen nevtíral, kam to šlo, mohli by z nás být i přátelé. Možná i něco víc. Ale já se vtíral a proto tu teď ležím břichem dolů a pláču do již promáčeného polštáře.

Elizabeth:

Přehnala jsem to. Bylo to moc. Ale on mě tak vytočil, že! Že jsem se jednoduše neovládla a vypustila z pusy tak nepěknou věc...

Vsadím se, že právě kvůli mě pláče. Na kluka má až moc přehnané city, ale mně to přijde vcelku i roztomilé. Přijde mi roztomilé, že to není jen hora svalů bez jakýchkoliv citů.

Líbí se mi to, ale zároveň i vadí. Vadí mi, že brečí kvůli mně. I já mám city a tohle je moc.

Mám se mu jít omluvit? Nechat ho být? Nebo snad mu zavolat? Jeho rodiče, stejně tak jako moji, jsou opět v práci, což mi dává možnosti. Nevím proč, ale jsem raději, když s nimi být nemusím.

Nevím, jak se to stalo, ale zabrala jsem se do svých myšlenek tolik, že jsem se nějak ocitli před jeho dveřmi. Sakra! Co teď? Mám odejít? Omluvit se? Zůstat? Sakra, já nevím!

Moje tělo mě naprosto ignorovalo. Chtěla jsem odejít, ale místo toho jsem už mačkala zvonek. Co mu řeknu? To je tak těžké!

Moje svědomí vyhrálo válku nad mým tělem. Chtěla jsem, ale nemohla jsem se pohnout ani o milimetr. Stála jsem jako solný sloup a čekala.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Uslyšela jsem zvuk otvírajících se dveří a uviděla ho.

Ano! Jo! Ukamenujte mě! Jop, je to trošku přeslazená kapitolka no...

,,Trošku?! Vždyť asi začnu zvracet duhu z toho, jak je to přeslazený! Fuj! Je mi z toho blbě!" (takhle nějak si představuje vaši reakci :D)

Ale po pravdě, každý, kdo tohle čte ví, že to bude někdy přeslazený až z toho jebe a vy si řeknete: ,,Wtf? No to si snad už dělá prdel, ne?" 😀

Ale to snad bylo jasné každému, kdo to začal kdy číst, no ne? 😀

A ano, někdo možná uhádl správně! (i když to nikoho ani nenapadlo, samozřejmě :D) Našla jsem dost super gifů a proto je všechny házím sem, aby mi jen tak neležely v paměti telefonu, chudáčci. 😥😀

Takže se asi mějte a další mé zbytečné kecy na vás čekají v další kapitole! 😊

Pa pa! 😘