Příběh Adriena

Škola!

Zazvonil mi budík v šest ráno. Konečně! Třeba se mi to letos povede. I když o tom silně pochybuji, ale zkusím to. Rychle jsem vstal a udělal si ranní hygienu. Snad mě letos zase Nathalie neodveze zpět. Věci jsem měl zbalené od včerejšího večera, kdy mi otec jasně říkal, že do školy prostě nepůjdu, ale já stejně rozhodl že to rysknu a pokusím se jít do školy.

Rychle jsem se oblékl. Natáhl jsem na sebe džíny, černé tričko a bílou košili. Přes rameno si hodil tašku do školy a vyběhl nepozorovaně ven. Super. Je teprve půl. Co jako tu hodinu budu dělat? "No, půjdu hold do školy. Když mám hodinu čas, tak si alespoň mužů dát větší pozor," řekl jsem si potichu pro sebe a vyrazil jsem k mé škole.
Třeba si tam najdu hodně přátel. Jak jsem tak procházel ranní Paříží, měl jsem stále lepší pocit z toho, že to zvládnu. Nikde jsem naší limuzínu neviděl takže to zatím bylo v pohodě. Ale opravdu jenom zatím.

Zrovna jsem procházel jednou ulicí, když v tom jsem si všiml jednoho obřího Billboardu na kterém jsem byl já. Bylo mi z toho pohledu na blití. Radši jsem otočil svou hlavu někam jinam nebo bych se opravdu pozvaracel sám ze sebe.

V tom jsem si všiml jedný známí budovy. No jistě. Když přejdu na tom přechodě a půjdu kolem tý budovy tak se dostanu do ulice, kde stojí má škola. Rychle jsem se koukl na hodinky. Byla chvilka po půl. Super... před chvílí museli otevřít školu.

Zrychlil jsem a přešel přes přechod. Zaběhl jsem za roh budovy a spatřil školu. Mojí školu.
Právě zazvonilo a naše limuzína nikde. Spatřil jsem jen dívku s taškou do školy a s krabicí v ruce jak rychle chvátá po schodech do budovy, aby nepřišla pozdě. Měla nádherné krátké vlasy, svázané do dvou culíčků.

Rychle jsem se rozběhl, ke škole. Vyběhl jsem dva schody když v tom me zastavil skřípot brzd.
Nechtěl jsem se otáčet, ale nutkání bylo silnější než vůle a musel jsem se otočit. Z limuzíny už vylezla Nathalie. "Adriene ne, prosím, uvažuj! Víš, co chce tvůj otec!" vykřikla na mě. Nechtěl jsem na ní křičet, ale musel jsem se branit. "Ale tohle nechci JÁ!" řekl jsem a už jsem chtěl pokračovat v cestě po schodech nahoru, když v tom jsem si všiml jak na chodníku leží stařík a snaží se zvednout.

Věděl jsem co udělat a věděl jsem i to, že timto činem přijdu i o svou šanci jít do školy, ale já už jsem se rozhodl.