Díky královu rozkazu...

7

Ervin pak pohladil Havrana a dal mu jablko, ten ho spokojeně žvýkal.

„Staráte se o ně dobře, Havran je spokojený a spokojený kůň rovná se spokojený jezdec."

„Díky, pane. Za to vděčím lady Willow, to ona mi věřila, že tuhle práci zastanu a díky tomu jsem zde mohl zůstat."

„Není ode mne zrovna hezký se vyptávat, ale co máš s očima? Jestli nechceš, nemusíš odpovídat."

„To ta svině lord Abott, zase jí jednou zbil. Byl jsem u toho, věděl jsem, že si koleduju o malér, ale nemohl jsem si pomoct. Zakřičel jsem, že už se na to nemůžu dívat a vrh se na něj. Neměl jsem žádnou šanci, bylo mi teprve deset. Zbil i mě a poslední co si z toho pamatuju bylo, že se začal smát a řekl zařídím, aby ses dívat nemusel. Následovala příšerná bolest a pak nic. Megan mi s lady Willow zachránila život, ale oči mi už vrátit nemohly."

Díval jsem se na Ervina, teď asi tak šestnáctiletého a snažil se vstřebat to, co mi teď právě řekl. Do teď jsem vlastně znal jen zlomek toho jaký Abott byl a upřímně jsem se děsil, co se ještě všechno dozvím. V duchu jsem se pokusil představit si tu strašnou bolest a bezmoc, ale jenom jsem docílil toho, že se mi z lorda Abotta akorát tak zvedl žaludek.

„Nebudu muset odejít, když je to teď tady vše vaše, pane?" zeptal se mě Ervin s obavou v hlase.

„Nemusíš se bát, nemám v plánu tady cokoli měnit."

„Děkuju vám, pane."

Do stáje vešel Malcolm.

„Všude tě hledám, Angusi, vrátil se Henry a zbytek vojáků."

„Jo už jdu."

Podíval jsem se na Camrona.

„Camrone, buď tak hodný a svolej všechny mé muže a doveď je do sálu. Děkuji."

„Už letím, pane."

Vyšli jsme ven.

„Najíme se a uvidíme co dál. Po večeři bude mše za zemřelé a pak nás otec Callum sezdá. Řeknu ti, že den na bitevním poli, je proti dnešnímu dni procházka růžovým sadem."

„Angusi, proč měl ten kluk na očích pásku?"

„Abott mu vypíchl oči, protože někoho bránil, myslím že lady Willow. Stačila jen věta, že se už nechce dívat na to, jak jí ubližuje. A bylo to."

Malcolm se zastavil a díval se na mě.

Pokrčil jsem rameny: „Kdo ví, co ještě zjistíme."

„To byl teda pěkně zkurvenej magor, snad se už smaží v pekle."

Všichni jsme se sešli v sále, posadili se kolem stolu a donesli nám jídlo. Jedli jsme mlčky, zaječí ragú bylo výborné a domácí chlebové placky taky.

V sále se objevila Megan. Zavolal jsem na ni.

„Megan, tak co?"

Usmála se a došla ke mně.

„Bude v pořádku. Chvilku potom, co jste odešel, se probudila. Nohu jsem jí ošetřila, stejně jako ten bok. Byla unavená a ještě bude do večeře odpočívat. Přinesu jí teď trochu jídla, aby se posilnila."

„Díky, Megan."

V rychlosti jsem všem vyprávěl co se stalo a jak nás všechny dostala s převlekem alá Wiliam. Shodli jsme se, že nás pěkně převezla.

„Ale s mečem to umí senzačně, na to že je ženská," ohodnotil znova její umění Malcolm.

Měl pravdu. Docela by mě zajímalo, jak jí to jde, když nemá zavázané oko.

Po jídle za námi přišel pan správce.

„Promiňte, pane, mohu si s vámi promluvit?"

„Jistě, posaďte se k nám. Co máte na srdci?"

„No, jak to bude dál? Rád bych to věděl."

„Popravdě vám musím říct, že nevím. K tomuhle majetku, jako i k mé nastávající, jsem přišel tak rychle. Král mě postavil před hotovou věc, ještě jsem o tom nezačal přemýšlet a trochu se děsím toho, co všechno tohle nabité bohatství obnáší. Vím jak bojovat, jak vést útok, umím plánovat bojovou strategii a dokázal jsem se o můj oddíl vojáků postarat po jakékoli stránce, ale o vedení panství nevím zhola nic. K tomu budu potřebovat vás a lady Willow, abyste mi všechno ukázali a naučili mě to. Rozhodně nechci, na chodu tohoto panství nic měnit, možná jen drobné úpravy na obranu."

Dunmor Treters pokýval hlavou.

„Přijelo se mnou sedm mužů, těch nejlepších co znám. Rád bych je zapojil do obrany hradu. Nevěděl jsem co nás tady může čekat a myslím, že osm strážných, na tak velký hrad je málo."

„To ano, pane. Posádka byla vždy mnohem větší, ale když odjížděl lord Abott do bitvy, všechny si je vzal s sebou. Nenechal tady ani jednoho. Bylo štěstí, že se nic nestalo. Pak, když se vrátil, tak ze všech jeho vojáků, s ním zůstalo jen osm a ti jsou zde dodnes. Chtěli jsme posádku hned po jejich návratu rozšířit, ale lord Reghold říkal, že to stačí a pak se už nenašel čas."

Pokýval jsem hlavou.

„Rozumím tomu dobře, že co se týká ubytování mých mužů, tak by s tím neměl být problém?"

„Ano. V ubykacích pro stráž,  je místa víc než dost. Řeknu, aby to tam pro vás připravili."

„Díky."

„Kdo velí vašim strážím?"

„Harold, pane."

„Dobře, od této chvíle bude velitelem tady Malcolm."

Podíval jsem se na něj.

„Jak si přeješ, Angusi."

„Zítra dopoledne si dáme společně rozcvičku a uvidíme, jestli nebude potřeba provést nějaké změny a tak. Kdyby s tím měl Harold problém, pošlete ho za mnou, Dunmore a já mu to vysvětlím."

„Ano, pane. A vy budete chtít ubytovat kde?"

„No asi někde na hradě, nevím."

„Ano, pane, já myslel jestli budete mít společný pokoj s lady Willow, když budete manželé nebo jestli budete chtít svůj pokoj."

Sakra o tom jsem nepřemýšlel. Zaskočil mě správce svojí otázkou.

„Nejspíš začnu svým pokojem a pak se časem uvidí. Na lady Willow toho bylo už dost, nechci ji vystrašit ještě tím, že dnešní noc a všechny ostatní bude trávit v pokoji s cizím chlapem, který ji díky králi obral o vše."

Jestli to správce udivilo, nedal na sobě nic znát. Pak přišla Elsie s tím, že pokoj pro mě je skoro připravený a jestli bych nemohl jít s ní. Tak jsem šel.