Hitlerovo dítě✔️

Stěhování

Na náměstí jsem nám koupila malý byt o velikosti 3 + 1.  Byl už zařízený, a tak jsem už nic nemusela dokupovat. Jediné, co chybělo, bylo jídlo v lednici, ale pro to si zajdu až zítra. Teď je hlavní, aby se se mnou Mark nastěhoval a abychom začali, pokud možno oba, chodit do práce. Dnes už je na to pozdě. Už se dávno setmělo. Dala jsem si rychlou sprchu a uložila se do postele. První noc v novém bytě....Od zítra nám snad začne lepší život na lepším místě.

Ráno jsem se vzbudila časně ráno. Mohlo být něco okolo 5 hodiny ráno. Naštěstí už se rozednilo, a tak jsem se oblékla, popadla své kolo a vyrazila zpátky do vesnice za Markem.

Tentokrát jsem jela něco málo přes hodinu, protože většina terénu byla z kopce, a tak jsem si docela dost odpočinula. Dorazila jsem do vylidněné vesnice. Opět byli všichni schováni před horkem a před nakaženými. 

Mark jako každé ráno seděl na lavičce a četl si nejnovější ranní tisk. Zabrzdila jsem u něj a on na mě pohlédl. Usmál se a já mu úsměv oplatila.

,,Ahoj. Našla jsem dobrej byt v centru. Pojď, svezu tě tam." usmála jsem se a košík dala pryč. 

Přikývl a nasedl na kolo. Objal mě kolem pasu a já se rozjela. Jeli jsme zase 5 hodin, než jsme se konečně dostali k nám domů. Dala jsem Markovi klíče, vzala si pár drobných a vydala se do obchodu, abych nám do začátku nakoupila jídlo a nepostradatelné věci.

Vrátila jsem se s plnými taškami a rovnou je uklidila do lednice a do poliček v kuchyni. Mark zrovna  okoukával náš nový byt. Vyšel na balkon a já šla za ní. Máme nádherný výhled do dvora, kde si můžeme něco vypěstovat, nebo jenom tak odpočívat. Až budeme mít děti, tak tu můžou v klidu běhat, aniž bychom měli strach, že by se něco stalo.

Vlastně jsme o tom ještě ani nemluvili. Možná Mark nechce děti. Bůh ví. Ale vím, že je nejvyšší čas na to, abychom to začali řešit. Moje kamarádky už dávno děti mají a pořád se s tím chlubí, jak jsou šťastné, že jim děti přinesly do života radost. Lákalo by mě to a moc, jenže nevím, jak by na to reagoval.

Vyšla jsem na balkon a posadila se na malou stoličku a podívala se na Marka. Vypadal zamyšleně. Neodvážila jsem se ho na to zeptat, ale něco ve mě přemohlo tu půlku, která by nejraději mlčela.

,,Marku? Víš, přemýšlela jsem...a...no.. přece jenom už máme čas na to, abychom měli děti a.. chtěla bych znát tvůj názor." usmála jsem se a doufala, že z toho nevznikne hádka.

Podíval se na mě a lehce se zamračil.

,,Promiň, j-já..nechtěla sem.." posmutněla jsem a sklopila hlavu dolů.