Hitlerovo dítě✔️

Mnichovská banka

Pozorovala jsem nebe a modlila se za tatínka a za maminku. Byla jsem nesmírně štastna, že jsme obrdžely dopis. Konečně nebudeme muset živořit a můžeme, nebo budeme, si moci pořídit cokoliv budeme chtít nebo budeme potřebovat.

Vstala jsem a šla do domu. Maminka ještě spala, a tak jsem mezitím udělala snídani. Přiložila jsem k ní poslední plátky chleba. Dala jsem vše na tác a šla jí vzbudit.

,,Maminko. Maminko. Vstávej. Udělala jsem vám snídani." lomcovala jsem jí s ramenem. Unaveně zívla a posadila se. Dala jsem jí tác na klín a usmívala jsem se.

,,Děkuji. Jsi hodná holčička." s chutí se pustila do jídla.

,,A přišel nám dopis!'' prohlásila jsem hrdě a podala jí ho.

,,Dopis? A od koho?" prohlížela si ho a poté zevnitř vytáhla složený papír a začala číst. Při čtení jí tekly slzy po tvářích a já jí je stírala, kdysi bílým, látkovým kapesníkem. Usmála se a pohladila mě po vláskách. 

,,A půjdeme tak ještě dnes?'' zeptala jsem se se zvědavostí v hlase a usmála se. Maminka kývla a já jí odnesla tác se snědenou snídaní. Vstala a převlíkla se do slavnostního a já jí následovala. Vzala jsem si na cestu hadrovou panenku, která se brzo měla rozpadnout. Zamkly jsme a vydaly se na dlouhou cestu do Mnichova, která byla od našeho příbytku asi tak 5-9 km.

Blížilo se poledne, když jsme dorazily do cíle. Zbývá ještě najít banku. Bude někde na náměstí, tam většinou banky jsou. Chytila jsem maminku za ruku, abych se jí neztratila a pozorovala jsem dění ve velkoměstě. Všude chodili hezky oblečení lidé. My jsme oproti nim vypadaly jako lidé v pytlích od brambor. A to doslova.

Došly jsme na náměstí a hned nám padl do oka velký němecný nápis: Müchen banküber (netuším, jak je to německy správně, neučím se). Zaradovaly jsme a vyrazily k nápisu. Podle úředních dní měli otevřeno, a tak jsme vstoupily dovnitř. Prošly jsme dlouhou chodbou až na konec, kde sedělo asi 8 úředníků či úřednic. Došly jsme k okýnku číslo 4 a maminka řekla falešné jméno a nějaké heslo k bankovnímu účtu. Asi 10 minut jsme čekaly, než přišla úřednice zpátky. Držela v ruce střední krabičku.

,,Mladá paní. Odněkud vás znám. Nejste novinářka či snad nějaká modelka?" viděla jsem, jak se maminka začervenala.

,,Ne. Děkuji. Ale stává se mi to často. Prý jsem podobná družce Hitlera. Ale vzdyť přece spáchali sebevraždu, to všichni víme." usmála se a podepsala se falešným jménem. Úřednice jí dala krabičku a mě lízátko. Slušně jsem poděkovala a rozloučila se.

,,Co uděláme jako první věc?'' těšils jsem se, jako ještě nikdy.

,,Koupíme si byt a hlavně nějaké pořádné oblečení. Viděla jsi přece lidi okolo ne?'' usmála se, zvedla mě do náruče a věnovala mi polibek na tvář. Začala jsem se usmívat a přála si, aby nám tohle štěstí vydrželo napořád.

Krátká část já vím :( bohužel teď moc nestíhám se školou. Do zítra se musim naučit matiku a k tomu stránku ruských básniček. Na zbláznění.

V dějepisu, teď bereme Mezopotámii a to mě, upřímně, moc nebere. Takže psaním si to nějak nahrazuju. :)