Hitlerovo dítě✔️

Odhalení pravdy

Po dlouhém uvažování a přemýšlení jsem uvážila, že by bylo nejlepší, kdybych jí to řekla hned. Ale absolutně jsem netušila, jak to provedu. Celou noc jsem nad tím přemýšlela, až jsem okolo páté ráno usnula. 

Ráno jsem šla do školy unavená a nevyspalá. Skoro jsem usnula na lavici při hodině matematiky. Zrovna vedle mě seděla Sofie, ale nechtěla jsem u toho šeptat a říkat jí to ve třídě. Pořád na mě koukala, jako by něco tušila, nebo to sama zjistila. 

,,Co jsi prosimtě dělala v noci? Hrála karty s kočkou?" začala se potichu smát.

,,Ne..jenom jsem nemohla spát, řeknu ti to odpoledne." zřejmě ze mě něco vycítila, protože se na mě zamračila.

,,Promiň, vím, že jsem naštvaná a protivná, když jsem unavená. Dneska jdu tak v šest spát." 

Zazvonilo a my jsme se odebrali do dalších tříd do dalších hodin. Celý den byl tak nudný, že jsem skoro usínala a málem jsem dostala pár poznámek za "spaní" v hodině.

Odpoledne jsem se sešla se Sofií v parku, kousek od školy. Posadily jsme se a chvíli jsem se dívala do země. Chtěla jsem jí to říct, ale jakmile jsem otevřela pusu, abych jí to řekla, začaly ze mě padat samé hlouposti. Nemohla jsem jí dál lhát, ale ani jí to nemohla říct do očí.

,,Dobře, chtěla jsem ti to říct už asi tejden, ale pořád se bojím."

,,Povídej, víš, že ti se vším pomůžu, když budeš chtít." povzbudivě se na mě usmála.

,,No..to já jsem se před Stefanie trošku prokecla o tom, ty víš o čem. Ale vážně jsem nechtěla, věř mi, ujelo mi to. Jsi moje nejlepší kámoška, co jsem kdy měla a nikdy bych to neřekla schválně, abych ti ublížila. Věř mi to, prosím." rozplakala jsem se a dala hlavu do dlaní.

Nevěřícně na mě koukala. ,,C-cože si?!" rozkřikla se.

,,Omylem jsem se prokecla. Opravdu jsem nechtěla." koukla jsem na ní a stejně pořád brečela. 

Vlepila mi zaslouženou facku. Zvedla se, vzala si svojí aktovku a odešla domů. Brečela jsem tam dobrou hodinu a pak se odhodlala jít domů. Tam mě opět matka vynadala, kde jsem byla, že mi škola skončila před hodinou a že dobře vím, že dneska k nám přijde návštěva a musím být doma.

No fakt super, zase návštěva. Pořád k nám někdo chodí, a my jsme nikdy nešli k nim domů nebo tak. Pořád sedíme doma a nikam nejedeme ani nejdeme.

Zalezla jsem k sobě do pokoje a snažila se učit, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem myslela na Sofii a na to, jak mě všechno bude štvát, hlavně když sem přijdou ty lidi na návštěvu.

Sofiin pohled 

Došla jsem domů a praštila sebou na postel. Rozbrečela jsem se. Jak mě mohla nejlepší kamarádka takhle zradit? Nechápala jsem to. Musím to říct mamince a asi se budeme muset odstěhovat. Každopádně jsem ráda, že mi to řekla, protože kdybych to nevěděla, bylo by to horší.

Zvedla jsem se z postele a šla dolů za maminkou. Byla jsem odhodlaná jí to říct.

,,Maminko? Musím vám něco říct." smutně jsem se posadila a ona ke mě.

Vše i podrobnostmi jsem jí pověděla a maminka i já jsme dospěly k názoru, že se budeme muset odstěhovat na vesnici.

Odešla jsem k sobě do pokojíčku a sbalila si všechny svè hračky a osobní věci. Ani ne za půl hodiny jsem byla hotová a mohly jsme vyrazit.