Hitlerovo dítě✔️

Ebola

Doběhla jsem doprostřed vesnice, kde byl shluk lidí. Všichni měli vyděšený výraz ve tváři. U Kostele stál farář a všechny uklidňoval. Přistoupili jsme blíž a poslouchali.

,,Vážení, není se čeho bát. Když budete věřit, Bůh nás ochrání a nedovolí, abychom umřeli."

Proč bychom umírali?

Čeho se máme bát?

Zeptala jsem se tety Mülerové. Odpověděla mi něco strašného:,,Je to všude. Do Evropy dorazila ze Severní Afriky ebola."

Když mi to řekla, skoro se mi zastavilo srdce. Nevěděla jsem, co to je, ale v hloubi duše jsem věděla, že to bude hodně zlé.

Rozběhla jsem se k nám domů, a tam vařila maminka oběd.

,,Maminko, mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Kterou chcete slyšet jako první?"

Maminka na mě vyděšeně vyděšeně pohlédla. Vypnula sporák a posadila se na židli. ,,Tu dobrou." mírně se usmála, i když v jejím úsměvu byly vidět obavy.

,,Ta dobrý zpráva je, že se budeme brát," usmála jsem se, ,,a ta špatná, že se sem začala ze Severní Afriky šířit ebola. Je to prý strašná nemoc, horší než mor!" 

Když jsem to dořekla, s maminkou to skoro šlehlo. Aspoň, že seděla. Rychle jsem k ní přispěchala a chytila ji za ruku. Prý ale, když mezi námi nebude docházet k fyzickým kontaktům a ti nakažení se budou držet v karanténě, mine nás to. Takhle to aspoň říkal farář z ulice.

Uvařila jsem mamince čaj a dovařila oběd. Marka jsem usadila ke stolu a nabídla jsem mu taky. Celé odpoledne jsme seděli ve světnici mlčky a nikdo se neopovážil vydat na téma ebola jediné slovo. 

Vzhlédla jsem a podívala se zpod záclony z okna. Všude bylo liduprázdno. Jako by se všichni naráz odstěhovali. Stejně vědí, že před ebolou se neschovají. Ať půjdou kamkoliv, dostihne je tak jako tak. Nechci být pesimista, ale jestli je to horší než mor, pochybuji, že by naše vesnice zůstala ušetřena.

Věřím v Boha, celá naše rodina je silně věřící, ale pochybuji, že by nás Bůh zachránil od této nemoci. Jestli chce, abychom trpěli, je to součást jeho božího plánu.

Celý následující měsíc byli všichni jak na trní. Občas jsme se svými sousedy prohodili pár slov, ale jinak se nekonaly bohoslužby a ani jsme se neshromažďovali. Sice byla  ta nemoc "teprve" ve Francii, ale v místních novinách se už začaly objevovat články, že je už pár prvních případů tady v Německu. Jediné, co jsme mohli dělat bylo, abychom si sehnaly potraviny a základní potřeby na přežití. 

Tak jsem tedy vyrazila do vedlejší vesnice pro věci. Trvalo mi to skoro půl dne. Když jsem tam však přišla, všude bylo liduprázdno. Vešla jsem od místního obchodu, kde byla jenom postarší paní a skoro všude bylo vyprodané zboží. Co teď mám dělat. 

Rozloučila jsem se a pokračovala dál do vesnice. Další obchod byl 2 km odsud. Nedalo se nic dělat. Potraviny potřebujeme a je jedno, jestli přijdu večer nebo okolo půlnoci.

V další vesnici jsem měla štěstí. Tam měli ještě všechny zásoby. Málem jsem skoupila celý krám. Slunce už zapadalo, a tak jsem se rychle vydala na cestu. Doufala jsem, že mě nikdo nepřepadne a dojdu v pořádku domů za svým Markem a maminkou. To jsem se bohužel spletla.

Proházela jsem zrovna okolo lesa a zaslechla jsem, jak se tam něco mihlo mezi stromy. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál jsem pokračovala v cestě.

 A za chvíli zase. Tentokrát už jsem zrychlila krok. 

O pár metrů přede mě vyskočil nějaký chlápek, celý v černém. Přes hlavu měl něco jako šátek a v ruce držel nůž. 

Vykřikla jsem, ale nebylo mi to nic platné. Nikdo nikde kromě nás dvou nebyl.

Během pár minut se toho seběhlo tolik. Ten chlap mě znásilnil, sebral mi všechno co jsem u sebe měla a bodl mě do nohy.

Jen tak tak jsem se dostala domů. Byla už tma, a tak všichni spali.

*******

Omlouvám, že se v poslední době nebyl žádný díl. Tak nějak jsem byla líná a nemohla jsem se dokopat k dalšímu dílu. :)