Hitlerovo dítě✔️

První školní den

Ráno, než šla maminka do práce mě vzbudila. Udělala mi teplou snídani a připravila mi věci do školy. Oblékla jsem si nové oblečení, maminka mě učesala a já se mohla vydat na cestu do školy, která byla jen pár bloků od našeho bytu. Cestou jsem potkávala mé spoluobčany, kteří pospíchali do práce a zřejmě meškali.

Za chvíli jsem už byla u školy. Pořádně jsem se nadechla a vystoupala jsem po schodech nahoru. Prošla jsem otevřenými dveřmi a začala se všude rozhlížet. Nevěděla jsem, co mám dělat, natož kam jít. Nakonec zazvonil zvonek a já zůstala na chodbě sama. Neměla jsem daleko k pláči. Najednou jsem za sebou uslyšela cizí hlas. Otočila jsem se a tam stála starší paní s lehce prošedivělými vlasy. Usmívala se na mě a pohladila mě po vláskách.

,,Ty jdeš do první třídy, že?'' kývla jsem. Paní mě chytila za ruku a vedla mě k nějakým dveřím. Zaklepala a vešla ven. Okamžitě se mi poskytl pohled na celou místnost plnou dětí a jejich rodičů. Děti seděly v lavicích a paní učitelka stála před tabulí a mile se na mě usmívala. Usadila mě do lavice a ptala se mě, jak se jmenuji, jak se jmenuje maminka a tatínek. Řekla jsem, že tatínka zabili ve válce a okolo mě si lidé začali šeptat. Radši už jsem nic neříkala.

Celou hodinu nám paní učitelka vysvětlovala vše okolo školy, školní docházky, učení a ostatní důležité úkoly. Bedlivě jsem dávala pozor, abych to mohla mamince všechno povědět. Dostaly jsme seznam a ten jsme měly předat rodičům. Všechny děti se hned rozeběhly ke svým rodičům, akorát já zůstala sama v lavici a prohlížela si ty klikyháky na papíru.

Najednou si ke někdo sedl. Otočila jsem se na něj. Respektive na ní. Měla krásnè blondaté vlasy stažené do dvou copánků a uchycené dvěma mašlemi s beruškami. Usmívala se a podala mi ruku.

,,Jsem Anna."

,,Sophie." odvětila jsem a stydlivě se usmála. Začaly jsme si povídat a já začala cítit, že nych mohla mít kamarádku, které bych se mohla svěřovat se vším.

Povídaly jsme si o rodičích, hračkách, panenkách a v jejím případě o sourozencích.

,,A ty máš sourozence Soph?'' usmála se.

,,Měla jsem mladšího brášku, ale jelikož jsme byli hodně chudí a neměli jsme léky, tak umřel na chřipku. Byly mi 4 roky." zadržovala jsem slzy, ale bezúspěšně. Vyklouzla mi jedna slza, za ní další a další. Po chvilce jsem je zastavila, až když mě Ann utišila.

,,To mě mrzí.'' sklopila pohled a chtěla ještě něco říct, ale do řeči jí skočila mladá paní. Tak okolo 30ti.

,,Ann. Pojď, jdeme do cukrárny." usmála se na mě, ale mluvila k ní. Ann vesele kývla, rozloučila se a odešla s maminkou. Většina dětí už odešla a já pořád seděla v lavici.

Zvedla jsem se, dala si aktovku na záda a vydala se domů stejnou cestou, jako jsem šla do školy. Uprostřed cesty na mě mávala maminka. S úsměvem na tváři jsem se za ní rozběhla, skočila jí do náruče a pevně ji objala kolem pasu.

,,Maminko, maminečko. Co tu děláte tak brzy?'' usmívala jsem se jako měsíčem na hnoji.

,,Můj pan nadřízený mi dovolil odejít dřív kvůli tobě, víš?" usmála se, políbila mě na čelo. Položila mě dolů na zem, popadla mě za ruku a společně jsme došly domů.

Vybalila jsem si z aktovky všechny věci a odnesla je ukázat mamince. Byly tam papíry na všelijaké záležitosti okolo školy a také okolo školní jídelny. Nevěděla jsem, co to je, a tak mi to maminka vysvětlovala a rovnou vyplnila přihlášku. Dala mi 4 Marky, abych je mohla zaplatit naší třídní paní učitelce.

Pomohla mi s přípravou na další den školy, uvařila dobrou večeři. A na konec, jako perličku dne, mi přečetla pohádku na dobrou noc.

V předchozím díle jsem vám děkovals za 300 lidí a teď najednou 560! :O lidi, jste mega :3

Divim se, že vás baví číst takový slátaniny :) :D