Hitlerovo dítě✔️

Hádej, kdo přijde na večeři

Obě byly moje nejlepší kamarádky už od obecné školy. Věřila jsem jim, ale nikdo jiný to nevěděl. Vzala jsem si aktovku a pospíchala domů. Je mi jasné, že se tohle maminka nesmí dozvědět. Zabila by mě a pak by zabili jí. Musím si to vyřešit sama.

Doma jsem byla až do večera sama. Neměla jsem vůbec chuť na jídlo, a tak jsem si žádné nedala. Celé odpoledne jsem přemýšlela, co říct, nebo co udělat. Napadala mě jediná možnost. Opět se přestěhovat. Jenže takové "fámy" se šíří rychle, i když je to pravda. Musím jí ignorovat nebo jí dokázat, že Hitler nebyl můj otec. I když tak podvedu svou rodinu a zatajím svůj původ, ale nedá se nic jiného dělat. 

Maminka se vrátila v 6 hodin večer, a tak jsem za ní šla. Seděla v kuchyni a dělala si večeři. Už ze svého pokoje jsem cítila dokonalou vůni topinek.

"Maminko? Mohla bych mít na vás otázku?" opřela jsem se o futra.

"Povídej zlatíčko." položila nůž, otočila se na mě a usmála se.

"Mohla byste mít přítele? Jako že by mi nahradil tatínka? Ve škole se mi kvůli tomu smějí a mě je z toho smutno." uf, snad to vyjde.

"No..taky jsem o tom přemýšlela. V práci se bavím s panem Faberem a je to moc milý pán. Na dnešek jsme si domluvili večeři. Zapomněla bych ti to říct." usmívala se a já byla ráda.

Nabídla jsem jí pomoc s večeří. Dělaly jsme Bratwust se zelím. Potřebovaly jsme akorát 800 g silných klobásek na grilování,1 lžíci másla a máslo na vymaštění pekáče, 0,5 l světlého piva, 2 ks cibule, vodu, pepř a sůl. Na zelí: 900 ml sterilovaného zelí v konzervě, 500 ml bílého vína, 4 ks jalovčinky, 3 ks jablka střední velikosti, 2 ks cibule, 1 ks velké brambory, 1 ks bobkový list, 2 lžíce sádla nebo jiného tuku, pepř a sůl. Je toho hodně, ale je to naše specialita. 

Celé nám to trvalo necelé dvě hodiny. Mezitím jsme prostřely a uklidily, aby se tu panu Faberovi líbilo. Pomohla jsem mamince vybrat pěkné oblečení a pak jsme všechno to jídlo naaranžovaly a daly na stůl. 

Zhruba za 5 minut se ozval domovní zvonek. Upravila jsem si vlasy a šla otevřít. Odemkla jsem a otevřela dveře dokořán. Za prahem stál vysoký muž s blonďatými vlasy, svalnatou postavou a s flaškou vína v ruce. Pozdravila jsem a poslala ho dál.

Maminka nás představila a společně jsme usedli ke stolu. Povídali jsme si a přitom pili jeho vynikající víno. 

Zjistila jsem o něm spoustu informací. Pracuje jako nadřízený maminky, nemá ženu ani děti a je mu 40 let. Je dost zábavný, takže jsem si ho hned oblíbila. 

Po dojedení jsem vše ze stolu uklidila a přenesla chuťovky do obývacího pokoje. Maminka si s panem Faberem povídali a já se uklidila nahoru, abych je nerušila. Měla jsem důležitější věci na práci, protože jsme zítra psali z dějepravy. 

Po zhruba půl hodině tam bylo podezřelé ticho. Předtím jsem slyšela smích maminky. To měla určitě z toho vína. Potichu jsem otevřela dveře. Sešla jsem schody a zůstala stát na zhruba 10. schodě před přízemím. Takhle jsem mohla vidět do kuchyně i obývacího pokoje.

 Na pohovce, která byla ke mě zády, byl pan Faber a jakoby "ležel". Pod ním se chichotala maminka. Najednou se pohovka i pan Faber začali pohybovat a začalo to trochu vrzat. Sedla jsem si na schody, tak, aby mě neviděli, a dívala se na ně. Maminka začala vzdychat a já jenom vytřeštila oči a utekla k sobě do pokoje. Tam sem zůstala až do rána. Celou noc jsem sebou házela a nemohla z toho zážitku vůbec usnout. Až na 2 ráno se mi to podařilo.

Celý den ve škole jsem o tom přemýšlela, akorát mě zastavila Stefani a začala blekotat své jedovaté poznámky: "Tak co, jaký je to být Hitlerovo dítě?" smála se na celé kolo.

"Můj otec nebyl Hitler. Je to pan Faber, klidně si to zjisti, když máš svý rodiče na úřadě." mrkla jsem na ní, obešla jí a pokračovala směrem do třídy. 

Myslela jsem si, že tam ani nedojdu, protože mě hned zastavila Anna s Helenou. Je zajímavé, že jsou pořád vždy a všude spolu. 

"Já sem to nebyla Sofie, přísahám na svou čest. Jsem tvoje nejlepší kamarádka a nikdy bych tě nepodrazila. Ani když mě tvoje maminka nemá ráda." Helen z toho byla smutná. Nic jsem neřekla a jenom jí objala. "Věřím ti." pošeptala jsem jí a pustila ji.

"Kdybych to někomu řekla, tak bych se musela propadnout do východního Německa hanbou. Víš, že moji rodiče jsou čestní a já ti nikdy nic neprovedla špatného. Vždyť se známe skoro 8 let!" přidala se Anna.

"Věřím vám holky, ale odkud by to jinak věděla? Musíme to zjistit." zašeptala jsem a odebraly jsme se na první hodinu do učebny.