Nezničitelná

Epilog

Vítr mi pročesává chomáčky šedivých vlasů. Co se dá čekat, když je člověku devadesát, že? Stále miluji noční procházky, i když už se na nohou držím jen díky holi. Z našeho města nyní nejsou jen ruiny. Domy se začaly opravovat a lidé v nich opět začali žít a zakládat rodiny. Zní to krásně, že? I já jsem nakonec založila rodinu. Teď už není důvod se něčeho bát, ale já se dnes v noci bojím..

Cesta do kopce je namáhavá. Namáhavější když jste stará a nemohoucí, ale mám sebou někoho, kdo mi pomáhá. Já a Alan jsme se pár let po Uzdravení (tak se tomu dnes říká) vzali. Máme dvě krásné děti, šest vnoučat a zatím sedm pravnoučat. Jsem ráda, že jsme se toho oba mohli dožít. Celý život jsme prožili v Domě, spolu s dalšími rodinami, které se tam rozhodly zůstat. Můj bratr si nakonec vzal Lindu. Bohužel dnes již nejsou mezi námi.

Když s Alanem vylezeme až nahoru, chytnu ho za ruku a chvíli si jen užívám ten výhled.

"Připravená?" zeptá se mě můj starý a šedivý, ačkoli pořád krásný manžel. Ještě se párkrát rozhlédnu a nakonec přikývnu. Přivine mě k sobě a já už nechci nikdy cítit nic jiného než jeho měkké objetí.

Doufám, že naše těla ráno nenajdou děti z Domu..