Nezničitelná

10.

"Tak kam chceš jít?", zeptám se Alana, když vyjdeme ven.

"Já?", otočí se na mě udiveně, "to ty jsi chtěla jít ven," zasměje se.

"No dobře, doufala jsem, že třeba máš nějaký plán," přiznám.

"Můžeme prostě jít podél Řeky směrem k Centru?", řekne a já souhlasně přikývnu.

Není to špatná, ani dlouhá cesta. Místy zůstaly dlaždice, místy je jen hlína. Je mi trochu zima. Přece jen, v tomhle období teplota v noci klesá až k nule. Teď je tak osm stupňů.

"Není ti zima?", zeptá se Alan, jako by mi četl myšlenky.

"Ne, v pohodě," zalžu a usměju se na něj.

"Klepeš se," prohlásí a hodí mi přes ramena jeho bundu.

"Tak.. děkuju," řeknu nakonec.

"O čem jsi se mnou chtěla mluvit?", řekne a podívá se na mě. Já se raději koukám na hladinu Řeky.

"Nevím jestli ti to mám vůbec říct. Když jsem to řekla Lukášovi, seřval mě, proč ho s tím vůbec otravuju."

"Nic si z toho nedělej, má toho teď hodně."

"Jo, to asi jo," odmlčím se a nakonec váhavě začnu: "Jak jsem byla dneska," je těžké tomu tak říkat, proto se odmlčím, "doma, něco jsem tam našla, ale asi to nic nebude". Vidím na něm, že ho to vážně zajímá, za což jsem opravdu ráda. "Seděla jsem v obýváku a všimla jsem si, že ve zdi je čtverec, jinak barevný než zbytek stěny. Zkusila jsem to nějak rozbít ale asi nemám moc síly."

"Myslíš, že tam něco je? Jakože ve stěně?", zeptá se mě.

"No, mohlo by, ne? Aspoň bych měla něco po rodičích."

"A po mě chceš, abych ti pomohl se do té zdi dostat?"

"Jo, vlastně přesně to chci," řeknu a vyměníme si pohled "jsi šílená a mě se to líbí".