Nezničitelná

14.

Dnes je sobota a to znamená, že holčičky nemám na starosti. Je volný den, pomáhají s prací v Domě a na zahradě. Normálně bych také pomáhala, ale dneska mám jinou práci.
"Hele, věřila bys tomu, že v celý tyhle budově, je jen jedno normální kladivo?", řekne Alan když rozrazí dveře mého pokoje. Naštěstí jsem si zrovna oblékla tričko, jinak bych byla asi ještě naštvanější, než jsem.
"Hele, věřil bys tomu, že se tu klepe když chceš vstoupit do místnosti, kde bydlí někdo jiný?".
"Promiň, chtěl jsem ti to nějak originálně oznámit," řekne s úsměvem.
"Tak příště prosím tě originálně zaklepej na dveře, jo?"
"Už jsem řekl že se omlouvám, půjdeme teda?"
"Počkej, jen si vezmu tašku," odpovím, sáhnu po tašce a vyrazíme.

"Tak.. tady to je," řeknu když dorazíme před můj rodný dům.
"Vypadá docela útulně", podotkne Alan.
"Nemusíš se snažit, jsem v pohodě", řeknu a otevřu dveře. Vidím na něm že by nejradši řekl něco jako "a zevnitř ještě útulněji" a tak jdu raději rovnou do obýváku. Stejně se za mnou ale ozve: "Hele.. mohl bych potom vidět tvůj pokoj?".
"Co sakra máte všichni s mým pokojem?", zakřičím, ale zároveň se začnu smát.
"Jen mě to tak napadlo", mrkne na mě.
"Pojďme se soustředit na tu zeď prosím," řeknu a odpovědí mi je rána do zdi.
Omítka je všude takže skoro nic nevidím. Když se prach usadí, vidím, že Alan dost síly měl. Ve zdi je díra, asi 10x20 a vevnitř něco je.
"Vytáhneš to?", zeptám se Alana.
Kývne a zaloví rukou ve zdi.
"Vypadá to, jako šperkovnice".