Nezničitelná

24.

"Byl jsi vůbec někdy v metru?", zeptám se Lukáše.
"Ne", odpoví klidně, zatímco vycházíme cestu do kopce.
"Jak teda můžeš vědět, že to vyjde?"
"I kdyby to nevyšlo, byla by škoda to nezkusit ne?", odpoví mi a poťouchle se usměje.

"Tak jo, tenhle vchod vypadá, že by mohl fungovat", řekne Lukáš, když se konečně zastavíme u jedné díry do země.
"Stejně z toho mám strach", řeknu potichu.
"Z čeho?"
"Z čehokoliv co tam je. Nebo taky není."
"Buď v klidu, Vando," Lukáš se mě zjevně snaží uklidnit, moc mu to ale nejde, "jdeme dovnitř?"
"Fajn", odpovím s povzdechem.
Do podzemí vedou schody. Když dojdeme až dolů, zjistíme, že tam metro stojí.
"Divný, ne?", otočím se na Lukáše.
"Vždycky mě všichni učili, že metro jezdí bez zastavení..", řekne Lukáš spíše sám k sobě než ke mně.
"Mě taky", přitakám.
"Všimla sis, že ta druhá kolej je zasypaná?", řekne a ukáže na druhou stranu stanice.
"Až teď, popravdě."
Zrovna když se chci zeptat, jestli bychom měli nastoupit, rozsvítí se ve dveřích vlaku červená světla a ozve se: "Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají."
Podíváme se na sebe a co nejrychleji se rozběhneme směrem ke dveřím. V poslední chvíli stačíme nastoupit. Dveře se zavřou.
"Hej, koukejte", ozve se náhle z druhé strany vagónu, "máme tu návštěvníky!"