Nezničitelná

19.

Zaklepu na dveře Kryštofova pokoje, ale zevnitř se nic neozve.
"Myslíš že tam je?", zašeptám směrem k Alanovi. Než však stačí něco odpovědět, dveře se otevřou.
"Jo, je", odpoví mi sám Kryštof. Vypadá hrozně. Má červené oči od pláče a oblečený je jen do trička a trenek.
"Můžeme s tebou mluvit?", zeptám se opatrně. Kryštof se na mě ale podívá, jako bych mu holku přebrala já.
"No to nevím, " řekne nakonec, "leda že by..", nestihne větu ani doříct a já ukážu láhev vodky.
"Tak fajn, pojdte", povzdechne si.

Kryštof už vypil sám skoro celou láhev. Já i Alan jsme měli jen pár loků. "Víte co je -škytnutí- nejhorší?", vysouká ze sebe Kryštof.
"Pověz nám to, kámo", povzbuzuje ho Alan.
"Já jsem ji fakt miloval. Chápete to?", při mluvení mohutně gestikuluje, takže mě už dvakrát praštil. Teď od toho opět nebyl daleko. Znovu si lokne, chytí Alana jednou rukou kolem ramen a zopakuje: "Chápete to?"
"Musíš na tu děvku zapomenout, Krýšo", zkusím ho trochu povzbudit.
"Jooo, je to děvkaaa," začne Kryštof řvát, "ale kurva byla to moje děvka! Moje! A teď jí prcá ňákej čůrák".
Ne že by se mě to dotklo. V tomhle souhlasím s Kryštofem. Hlavně proto, že Lindu nemám ráda a děsím se představy, že si ji můj bratr bude chtít vzít.
"Hele kámo, my už pomalu půjdeme. Je dost hodin, sme unavený.."
"Jasně Álo, já už sem taky ňákej jetej".
"Možná víc než si uvědomuješ," zasměju se.
Potom ho s Alanem společnými silami uložíme do postele, dám mu pusu na čelo a když odcházíme, slyším jak ze spaní šeptá: "Lindo, já tě tak kurevsky miluju.."