Nezničitelná

44.

"A ty víš, kde to je?", zeptám se nedůvěřivě Alana.
"Typuju, že na Hradě, nebo tam někde. Každopádně když dojdeme tam, můžeme si být jistí, že to s námi do povětří nevyhodí."
"Jo, to máš asi pravdu," odpovím.
"Kudy se tam dostaneme?", zeptá se Tadeáš.
"Kousek tudy po břehu a pak přes most na druhou stranu," odpoví mu Alan.
"Dobře."

Na Malé Straně se Tadeáš zeptá znovu. Alan už neodpoví a prostě jde dál. Když je odstup mezi námi takový, že nemůže slyšet šeptání, Tadeáš se ke mně otočí: "Hele, nepřipadá ti nějakej divnej?"
"Trochu," odpovím, "to s ním asi dělá to vedení. Snaží se být silnej a respektovanej."
"Mě to trochu nahání strach. Ještě v Domě mi připadal takovej v pohodě a teď se chová jak kretén."
"Bojí se, stejně jako my dva. Ale dělá že ne, aby nás chránil."
Když dojdeme na Malostranské náměstí zeptám se Alana: "Nemáme nějaké peníze? Oběd by bodnul."
"Něco mám," odpoví, "ale nevím, jestli to bude stačit."
"Dej mi to," řeknu a natáhnu k němu ruku, "nějak to vymyslím."

Když se vracím s třemi plátky opečeného vepřového, vidím, jak se klukům úplně rozzáří oči.
"Kde si to vzala?", zeptá se Tadeáš, zatímco se po jednom plátku sápe.
"Na, vezmi si k tomu i chleba," řeknu a podám mu krajíc.
"Tohle je mnohem dražší, než kolik jsem ti dal," podívá se na mě podezřívavě Alan.
"No, u toho stánku, kde to prodávají, byl takovej fakt milej kluk a já jsem trochu zaprosila. Dal mi to a řekl ať zdrhám než to uvidí jeho šéf. Máte radost?", zeptám se vítězoslavně.
Alan se zasměje a Tadeáš s plnou pusou řekne: "To si piš že jo!"