Percy Jackson&Harry Potter (Demigods&Wizards)

42. Kapitola - Římani v Bradavicích

Reyna

Konečně mě taky pustili ke slovu. 

Ano, sice jsem do téhle chvíle nebyla v příběhu moc podstatná a neobjevila se tam, ale měla jsem svoje důvody! Pátrala jsem po Thalii, Lovkyních a Groverovi, co se ztratili. Oh, a ještě po Panově zemi. Ale stejně mi mohli slovo na chvilku předat. Zeptat se, jak se mám, jestli mi nic nechybí a nechci pomoct s tou nestvůrou, co na mě zrovna útočí. Ale ne, oni se jen honili po Tartaru a bohové ví kde ještě, a na mě si ani nevzpomněli. Jak typické.

No, ale teď jsem konečně někam ve svém pátrání dospěla - a to k tomu, že je naprosto zbytečné. 

Po všech se slehla zem. Mohla jsem pátrat kde jsem chtěla, vyptávat se přírodních duchů a páčit to z umírajících nestvůr - tedy z těch, co uměli mluvit - a nic. Bohové mlčeli. V Táboře Jupiter mi nikdo poradit nemohl, protože ti o tom neměli ani šajn. A mlčel i Tábor polokrevných v čele s Cheirónem, který mě do téhle šlamastiky zamotal. A to pro mě byl vrchol. Když oni si můžou mě ignorovat, já můžu je a jejich pokyny. 

Pořád jsem na Cheiróna naštvaná. Nejasnější instrukce už mi dát nemohl. Znělo to asi nějak takhle:

"Reyno, Annabeth našla v jedné staré knize zmínku o jakési Panově zemi; prý je v ní uschovaná opravdu mocná zbraň. Mohla by se nám hodit. Bylo by fajn, kdybys jí našla. Vchod najdeš tak, že ho označuje kamenný list vytesaný do skály. A mimochodem, všichni, kdo po ní zatím pátrali, se pohřešují. Díky moc a užij si cestu."

Jak jsem říkala, úžasné instrukce. Stačilo projít všechny hory a skály v Severní Americe a najít mezi nimi jednu s kamenným listem. Brnkačka! Tak za deset let mám hotovo! 

Tudíž, když se nikdo dlouho neozýval, jsem na cestě zpátky do Tábora Jupiter. Řídí to tam místo mě teď Frank Zhang. O něj si starosti opravdu nedělám. Já to taky zvládala, když on byl v Bradavicích. 

Jakmile se tam dostanu, hodlám najít jakýkoli způsob, jak to Cheirónovi pořádně vytmavit. Ale ještě před tím se musím stavit v těch Bradavicích - a chvilku si tam pobýt. Ano, i tohle byl Cheirónův nápad. Proč já vlastně toho řeckého koně poslouchám? 

----------------------------

"Reyno!" ozvalo se, když jsem se konečně dostala do Tábora Jupiter. Unaveně jsem vzhlédla a spatřila Dakotu. Stál kousek ode mně a bavil se s pár centuriony. Něco jim řekl a došel ke mně. "Už jsme o tebe měli starost." prohlásil úlevně. "Jak ses měla?" "Prosím tě, přiveď mi sem Franka Zhanga." odbyla jsem ho. Na přátelské rozhovory jsem neměla čas ani náladu. Ale byla jsem ráda, že aspoň někoho zajímá, jak se mám.

Dakota si něco zabrblal, otočil se a odešel. Já se sesunula na nejbližší lavičku a užívala si, že jsem zase doma. Nový Řím mi opravdu chyběl. Bakchova zahrada. Horká čokoláda. Ach... je fajn být zpátky. Asi tak na půl hodiny. Kolem mě chodili polobozi a zdravili mě, ale nikdo se nezastavil na kus řeči. Správně pochopili, že se s nimi vybavovat nechci.

Po chvilce se ke mě přihnal Frank samotný, Dakota se už zase bavil s těmi centuriony. "Reyno!" vyjekl. "Taky tě ráda vidím." odtušila jsem. "Nemáš nějaké zprávy z Tábora polokrevných?" Nenechal mě ani domluvit. "Ne. Ty taky ne?" zeptala jsem se. Teda, myslela jsem, že on bude víc v obraze než já. "Právě že ne!" zakvílel. "Tábor nereaguje! Bohové mlčí! A co je nejhorší, přírodní duchové tvrdí, že se Hazel a zbytek vydali do podsvětí!" 

Zamrkala jsem. "Cože?" Frank vypadal vážně zničeně. "Prý Voldemort zaútočil na Tábor polokrevných a oni se bohové ví proč vydali do podsvětí. To je jediné co vím, myslel jsem, že ty s nimi budeš v kontaktu!"