Percy Jackson&Harry Potter (Demigods&Wizards)

32. Kapitola - Ledotvorba

Percy

Tábor polokrevných byl... no, dejme tomu,... nikde.

"Cheiróne? Kde jsou sruby?" zeptala se roztřeseně Annabeth. Kolem dokola kolem jídelního pavilonu ležela suť. Kromě srubů všechny budovy stáli, ale sruby byly místa, kde jsme spali, a kde žili naši (moji teda ne, ale chápete) sourozenci. Budovy tu byly, ale jak jsem si všiml byly prázdné a vyklizené. Ať jsem se podíval kamkoli, nic z dřívějšího vybavení tábora tu nebylo. A táborníci jakbysmet.

Pořád se ale ozýval šum a jakoby vzdálené vrčení. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost. Bublal ve mě vztek. Bylo mi dost jasné, že ty sruby nespadly samy od sebe. "Cheiróne, kde jsou ti, co to tu zničili?" procedil jsem skrz zuby. "Tamhle." mávl Cheirón unaveně rukou k hranicím tábora.

Otočil jsem tím směrem hlavu a našel původce toho vrčení. Za ochranou bariérou se tam tísnili stovky příšer, mezi kterými byli namíchaní i Smrtijedi a snažili se ji prolomit. "Když sem nemůžou, kdo zničil ty sruby?" nechápal Jason a znovu se rozhlédl po zbytcích srubů, ohořelých a roztroušených kolem jídelního pavilonu a jahodových polí, kde se červenaly opuštěné jahody. 

"některá z nejsilnějších kouzel Smrtijedů pronikla bariérou. Zlaté rouno neudrží vše." povzdechl si Cheirón a pokynul nám, abychom ho následovali. Kradmo jsem se po sobě podívali a vydali se za ním. S těmi krvežíznivými pohledy všude okolo se člověku těžko soustředilo, všímal jsem si však takových detailů, jako kousku roztrhané růžové záclony, nebo ohořelých svitků. Bylo těžké se na to dívat, dívat se, jak je můj - náš - domov doslova v troskách. 

Byl jsem tak naštvaný jako dlouho ne. Dokonce ani Kron nebo Gaia se neopovážili zničit nám skoro celý tábor a teď si nějaký Hadosksichťák, který není ani bůh, si prostě přitancuje, mávne klacíkem a rozpráší nám sruby? Ten se šeredně přepočítal. Chápu, že Harry má asi  důležitější důvody proč toužit po jeho smrti - zabil mu rodiče, chce zabít jeho, a tak dále -, ale teď, v tuhle chvíli, mezi pozůstatky našeho domova, jsem si slíbil, že ho zabiju. 

Annabeth jakoby vycítila, jak mi je, přišla mlčky ke mě a dala mi ruku kolem ramen. A tak jsme tam stáli a mlčeli, až se přidali ostatní a stáli jsme tam a mlčeli spolu, protože tohle byl náš domov a nikdo neměl právo nám ho brát. A Cheirón dávno zmizel v lese a patrně si nevšiml, že ztratil celou skupinu, tak jsem tam dál stáli a koukali se tu na moře, tu na jahodová pole, tu na ohořelé trámy nebo zničenou Diovu sochu z Jasonova srubu a já si byl jistý, že si to ostatní taky teď slíbili, že zabijí Voldemorta a věděl jsem i to, že jsme si to slíbili i navzájem, beze slov, tím zvláštním druhem komunikace, který funguje, když jsou lidé opravdu propojení a i když byli Jason a Hazel původně Římani, dal bych ruku do ohně za to, že tohle je domov i pro ně.

Pak se to zvláštní spojení vytratilo, když z lesa vykouknul Cheirónův koňský zadek a on zařval, ať sebou hejbneme. Zhluboka jsem se nadechl. "Tak jde se, ne?" prohodil jsem odlehčeně a popadl Ann za ruku. Usmála se. "Jasně, Chaluhový mozečku." I zbytek se zazubil a odešli jsme od trosek a ani jednou jsme se neohlédli. Cítil jsem, že naše přátelství je silnější než kdy dřív. Zničený domov nás stmelil ještě víc, než hrozící zánik světa. Trošku paradox, řekl bych.

S novým odhodláním jsme se vydali do lesa. "Cheiróne, proč sem vlastně jdeme?" zeptal jsem se. "Je tu náš nový tábor." houkl Cheirón pár metrů před námi. "Nový tábor?!" řekli jsme zmateně všichni najednou. "Spíš provizorní." odpověděl Cheirón a pak nám zčistajasna zmizel z očí. Prostě byl najednou fuč. Nevěřícně jsem zíral na místo, kde zmizel. "Kde je?" 

"Viděli jste to taky?" vyjekl Leo. Přikývl jsem a Annabeth vedle mě taky. Leo si oddychl. "Díky bohům, už jsem myslel, že jsem jediný, co blouzní." Piper rozhodila rukama. "Přece jen tam nezmizel!" Pak se odhodlaně zadívala před sebe a rozeběhla se. "Piper!" vyjekl Jason, ale to už Piper zmizela.