Percy Jackson&Harry Potter (Demigods&Wizards)

27. Kapitola - Dark Times

Hazel

Znáte ten pocit, když máte nudnou hodinu? Asi jo.

A znáte ten pocit, když vaší nudnou hodinu přeruší váš bratr pokusem o vraždu? Že ne? No, já taky ne. Až doteď.

Stalo se to asi takhle: profesorka McGonagallová měla proslov o přeměně pence na berušku, ale působila naprosto roztržitě. Pořád těkala očima, jakoby čekala útok ze zálohy. A očima se neustále vyhýbala prázdným místům po Harrym a Ronovi.

A pak se ozval ten hrozný křik, z přízemí až sem, do druhého patra. A ten hlas bych poznala kdekoli - byl to Nico.

"Klid, klid!" volala McGonagallová, ale já jí neposlouchala. Vyskočila jsem, odstrčila židli a prosmýkla se kolem ní. Než se za mnou zabouchly dveře, bylo slyšet ještě: "Slečno, La...!" Zbytek zanikl v hlasitém prásknutí.

Přestože ten křik musel být slyšet všude okolo, na chodbách nebylo ani človíčka; bylo to skoro strašidelné probíhat prázdnými chodbami.

Na chvíli jsem měla neskutečnou radost, že je Nico vzhůru - ty dva dny se táhly jako med a já pořád upadala do deprese. Nico nevypadal, že bey se chtěl ještě někdy probudit, jen si tam tak ležel a spal. Ovšem teď zněl naprosto vzhůru.

Pak ten pocit štěstí vyprchal, stejně rychle jako přišel - jestli Nico takhle řval, asi nejásal radostí z toho, že je zase na nohou. Muselo se mu něco stát. Něco hrozného.

Křik pomalu utichal, ale ozývaly se další hlasy. Byl z toho hrozný rámus a tak jsem je nedovedla moc dobře rozeznat. Jeden zněl jako klučičí, ale trochu moc pištivě, další jako holčičí a poslední dva jako něco mezi člověkem, gorilou a prasetem, jelikož se párkrát ozvalo něco, ne nepodobné zachrochtání.

Že by nějací gorilo-praso-mutanti?

Za mou se rozletěly dveře, ale to už jsem sbíhala poslední schody do vstupní síně. A tam byl Nico, tlačil někoho do podlahy, okolo postávala Piper a ječela a v těch mutantech jsem odhalila Crabbeho a Goylea.

"U všech bohů, co se děje?!" Musela jsem ječet, aby mě bylo slyšet. Piper se ke mně hned otočila. "Jak to mám vědět?!" "Stojíš tady!" odpověděla jsem jí. Piper si povzdychla. Pak si udělala z rukou hlásnou troubu a zařvala: "TICHO!"

Kluci umlkli, jen Nico ječel dál a dál a třásl s tou postavou na zemi. Když zvedla hlavu, uviděla jsem že je to Malfoy. Došla jsem k Nicovi. "Nico, prosím! Nech ho!" Nico ke mě letmo vzhlédl, ale dál ječel na Malfoye. "Kde je?" opakoval pořád dokola.

Kolem něj sálala temnota a kdybych nebyla Hádovo (Plutovo) dítě, sežehla by mě. Všimla jsem si, že Piper má na rukou spoustu puchýřů, zjevně se ho snažila odtrhnout. Tohle bylo zlý.

Byl to projev nejhoršího vzteku a smutku Hádových dětí - říká se tomu Tenebris, je to stav před nervovým zhroucením, kdy je člověk tak psychicky vyčerpaný, že neudrží své emoce na uzdě. Je jen otázkou času, kdy Nico ztratí kontrolu a Bradavice se budou hemžit kostlivci.

"Říká, že má Voldemmort Willa!" houkla Piper. Ozval se dusot nohou. "Co se- No do háje!" to byl Percy. "U Hádových spoďárů, proč se snaží Nico zatlouct Malfoye do země?" ozval se Jason. A Leo se dychtivě přidal: "Můžeme mu pomoct? Seženu kladivo!"

"Nico? Voldemort nemá Willa, neboj. Pusť ho prosím." promlouvala jsem pomalu. "Má!" "Nemá."

"Ale má! Zdálo se mi o tom. Will to říkal! Že ho unesl! Že mě Voldemort chce dostat ze hry, abych nemohl zachránit Pottera!" Zamrazilo mě z toho. "Myslíš?" vypadlo ze mě. Nico nereagoval a dál cloumal s Malfoyem. A co hůř - věděla jsem, že každou chvílí vybuchne.