Percy Jackson&Harry Potter (Demigods&Wizards)

31. Kapitola - Zářivý bůh

Jason

Po tom, co jsme Leovi obvázali hlavu a já spořádal čtvereček Ambrózie, raději jsem se držel venku. Co kdyby zase někoho napadlo shodit na mě pár hrnců? Jasně, pojďte si hodit, dolar za ránu, kdo trefí hlavu má bonus! Kdyby nebyl Leo v bezvědomí, dost bych si ho podal.

Po tom večeři jsem se zdekoval do pokoje, který jsem měl společný s Percym. Percy ale nepřišel na večeři (poprvé v historii) a nikdo ho už od odpoledne neviděl. Myslel bych si, že se někde mucká s Annabeth, ta ale byla na večeři jako všichni ostatní.

Vykoukl jsem z pokoje, zrovna když šla Annabeth kolem. "Nevíš kde je Percy?" zeptal jsem se jí. Četla si za chůze a skoro mi nevěnovala pozornost. "U Ginny." zabručela. "Co tam dělá?" podivil jsem se. Jasně, jsou sourozenci, ale že by tam byl skoro 5 hodin? Annabeth si dál četla a zmizela v jednom z pokojů v téhle chodbě. "Díky moc." zamumlala jsem si po vousy.

Zavřel jsem dveře a chtěl sejít dolů k pokoji Ginny, než jsem ale stačil dojít ke schodům, ozvalo se: "Ať tě to ani nenapadne!" Leknutím jsem povyskočil, ale Annabeth za mnou nestála. Dveře od jejího pokoje byli zavřené,stejně jako zbytek dveří. Jak to dělá, že vždycky ví, co se děje? Vidí snad skrz zdi?

Ta představa mě trochu znervózňovala, ale po tom, co jsem zjistil, že jsem polobůh, jsem ochotný uvěřit všemu. Kdysi bych se vám vysmál, ale teď je vidění skrz zdi prkotina v porovnání s ostatními neuvěřitelnými věcmi. Už jen mé schopnosti jsou dost uhozené a co teprv Leovy, Percyho, Pipeřiny,... Kdybyste mi řekli, že zítra bude v Central Parku tancovat nosorožec breakdance, zeptal bych se vás, v kolik přesně.

Když jsem se vrátil do pokoje, raději jsem přitáhl ke zdi, kterou jsme sousedili s pokojem Annabeth a Piper skříň, abych si připadal aspoň trochu chráněný. Zítra se musím Annabeth na to zírání skrz zdi určitě zeptat.

Usnul jsem, sotva jsem dal hlavu na polštář. Percy musel přijít až když jsem spal, protože když jsem se ráno vzbudil, chrápal na vedlejší posteli. Zasténal jsem a přetáhl si přes hlavu polštář. To se člověk nemůže vyspat ani o prázdninách?

Nakonec jsem to vzdal, ale jelikož mě Percy tím svým chrápáním vzbudil, shodil jsem ho z postele. Vyjekl, když se praštil hlavou o zem. "Co to děláš?!" zamračil se na mě. "Vzbudil si mě! Příště zkus tak nechrápat." zamručel jsem a zašátral v kufru po něčem na sebe. "Já nechrápu." ohradil se Percy pořád ze země. "Jasně." protočil jsem oči. "Jestli nechrápeš, pan D. si pamatuje tvoje jméno, Petere Johnsone." Percy něco zamrmlal a zvedl se z podlahy.

Když jsme sešli dolů na snídani, ještě tam nikdo nebyl. Mrknul jsem na hodiny. "Ty blbečku, vzbudils mě v pět hodin ráno!" prsknul jsem na Percyho. "Ty mě taky." odpověděl. Povzdechl jsem si. "Tak si dáme cukroví." Taková vyvážená snídaně - cukr a čokoláda.

Cukroví bylo ve velkých mísách na parapetu, kde včera stáli ty hrnce. Raději jsme poprosil Percyho, aby to cukroví podal, protože včerejší zážitek ve mě vyvolal chronický strach z parapetů. Zatímco jsme se cpali, nadhodil jsem něco, co mi už delší dobu vrtalo hlavou: "Co myslíš, že se stalo Harrymu s Ronem? Byli úplně zničení."

Percy pokrčil rameny. "Vím já? Ale pokud to bylo aspoň z poloviny stejně hrozné jako Tartar, vůbec se nedivím, že o tom nemluví. Je lepší na to zapomenout. Chce to čas." Pohled se mu rozostřil, jako vždycky, když on, nebo Annabeth mluvili o Tartaru.

Upřímně, neumím si ani představit jaké to muselo být na místě, kde je i samotný vzduch jedovatý a kde je všechno a všichni proti vám. Už jen z té myšlenky mě mrazí. A to, že to Nico prošel sám, je ještě dvakrát děsivější.