Hostage ILSI

45

   Louis opouštěl Británii s podivným pocitem, že tam nechává kus sebe. Dobře ten pocit znal a při pomyšlení na dobu, kdy to pocítil poprvé, jej píchlo u srdce. V tu chvíli mu to nedalo a on musel pohledem zakotvit na černovlasém, který seděl přes uličku na sedačce a zrovna si pročítal nějaké papíry. Byl to jistý způsob ujištění, že tentokrát tady někdo je. 

    Zvláštní, že se pro ujištění neobrátil na kudrnáče, který seděl přímo naproti němu a s pochmurným výrazem sledoval výhled z okýnka, ačkoliv ten nebyl příliš záživný. Británii opustili při západu slunce a teď prolétali hustými temnými mraky, odkázáni pouze na radary, které snad pilota bezpečně navedou na letiště v San Franciscu. Jediné, co se snad z okýnka dalo sledovat, byly občasné blesky, co prořízly temný opar mračen a na chvíli je děsivě osvítila. Louis z takových úkazů neměl dobrý pocit, ačkoliv si musel přiznat, že některé z nich byly fascinující. 

     Na chvíli si dovolil tu válku světla a tmy za okny pozorovat. Sledoval, jak se mraky rozsvěcí a zase zhasínají do chvíle, než se rozsvítí jinde. Louisovi to přišlo, jakoby si s ním mraky hrály a pokřikovaly na něj; "Najdi naději ve věčné tmě!" 

    Přitom to bylo zcela nemožně, protože jakmile našel světlo, vše potemnělo a on musel hledat sám. Musel se v duchu jízlivě uchechtnout nad tím, jak dokonale to vystihovalo jeho život. Jeho patologická touha po šťastném životě si z něj udělala ubohého otroka a on se teď honí za přízrakem svého ztraceného štěstí. Nemohl se na to dál dívat. Odvrátil pohled a -možná až příliš prudce- zatáhl okýnko. Získal si tak tázavý pohled kudrnatého muže, který už jej jistou chvíli sledoval. Louis mu ale nevěnoval pozornost. Umanul si, že se bude snažit jej ignorovat, i když to bylo místy docela těžké, jelikož byl stále Harryho sexuální hračkou a on byl čas od času nucen spolupracovat. Neustále si namlouval, jak jej tohle ubíjí, ale pravdou bylo, že Harry byl to jediné, čeho se byl schopný chytit. To Harry byl ten, kdo teď vedl jeho život. Táhl jej za sebou na provaze. A Louis si klidně mohl namlouvat, že je svázaným vězněm, ale ve skutečnosti byl pouze ztroskotancem, který byl zachycen záchranným lanem.

**

   Louis se vyškrábal z postele a oblékl si Harryho košili s bláznivým vzorem, jejichž zálibu, kterou v nich Harry měl, nikdy nepochopil. Když si zapnul drobné knoflíčky na ní, na chvíli si dovolil sledovat kudrnatého muže ve spánku. Vypadal takhle úplně jinak, než když byl vzhůru. Byl uvolněný, byl tím, kým je. Nic nepředstíral, žádná maska. Žádný hrozivý mafián, či co to vlastně měl být. 

    Viděl muže, který neměl na vybranou. Který byl donucen předstírat něco, co není. Viděl bolest, přestrojenou za pýchu a vinu v závanu odpovědnosti. Snažil se být mužem, který kolem sebe má své lidi, ale přitom po jeho boku nikdo nestál. Krev v jeho očích, byly jeho slzy a ve lžích se skrývala pravda. A teď... teď byl zcela nevinný. Vystavoval světu na obdiv svoji nevinnost a zranitelnost a teď se jí Louis mohl kochat. Bylo těžké, odolat pokušení se k němu sklonit a políbit jej na čelo, jako ujištění, že jejich tajemství je u něj v bezpečí. Louis si tuhle Harryho stránku chtěl nechat jen pro sebe. 

     A necítil pýchu, když si uvědomil, že on bude jediným pevným bodem v Harryho životě. Bylo mu z toho spíše smutno, když se díval, jak se kolem Harryho všechno mění a on se to stěží snaží zvládat. Snaží se držet krok s hurikánem, v němž se jeho život zmítá. Jakoby byl od malička veden k tomu, že jej svět bude uznávat takového, jaký je, že porozumí mužem, nímž je... ale on každý večer ulehá do postele sem, k Louisovi a odhaluje mu, jaký měl být před tím, než jej realita téměř od základu změnila. 

    Opustil ložnici s přesvědčením, že by měl být Harrymu oporou a ne si hrát na umíněné děcko, které se nebude se svým kamarádem bavit tak dlouho, odkud mu nedojde, že je bez něj osamělý. Byl čas převzít jistou zodpovědnost za svůj život. Tedy... alespoň za jeho náhražku. 

    Posadil se na barovou stoličku v prostorné kuchyni a předloktí si položil na chladný povrch linky. Bezděky se zahleděl před sebe do šerého světla, které brzká ranní hodina 4:12 nabízela. Přemýšlel, co dělat. A tentokrát ne ve svém životě, ale dnes ráno. Byl příliš vzhůru na to, aby šel zpět do postele a pokoušel se znovu usnout. Ale bylo také příliš brzy na to, aby začal něco dělat, jelikož znal Harryho ranní nevrlost a rozhodně ji netoužil zakusit. Není to nic příjemného. Mohl jedině počkat do pěti, než se otevírá první pekárna v okolí. Napadlo jej, že by tam mohl zaběhnout pro čerstvé pečivo a možná udělat Harrymu radost malou snídaní do postele. Musel se pousmát na svým nápadem a představou rozespalého Harryho, který se na něj vděčně culí. 

   Nebyl žádný velký sportovec, ale dříve ve Francii kdysi každé ráno v sobotu běhával trať alespoň 8 km. Mohl by si trochu provětrat plíce. Do pekárny je to něco málo přes 3 kilometry a když to vezme oklikou přes park má určitě víc jak čtyři. To by na totální vysílení jeho těla mělo stačit. A do pěti bude u pekárny ne-li o něco dřív. 

    Zcela čilý Louis vyskočil z barové stoličky a první se proplížil do svého malého pokoje, kde z tašky vytáhl čisté boxerky, ponožky, obyčejné teplákové kraťasy, tílko a červenou Adidas mikinu, kterou kupoval s Harry pár dní po jejich seznámení. Rychle se oblékl a seběhl do kuchyně, kde na kus nepotřebného papíru, z jehož jedné strany bylo napsáno slovo "želva" -hráli s Harrym hru "Hádej, kdo jsem?"- naškrábal jednoduchý vzkaz, kdyby se náhodou Harry vzbudil dřív, než bylo očekáváno.  Louis ještě rychle zkontroloval čas na kuchyňských hodinách, které ukazovaly čas 4:22 a pousmál se. Měl necelých čtyřicet minut, to mu musí stačit. Na botníku chňapl po klíčích, mobilu a mp3 přehrávači se sluchátky a vyběhl z bytu. 

   **

    Prázdnou ulicí se ozýval těžký dech mladého chlapce a pleskání gumové podrážky jeho tenisek o kachličky, jimiž byl vydlážděný chodník. Mnoho z nich bylo prasklých, nebo vyviklaných a Louis měl co dělat, aby si na nich nepodvrtl kotník. Zaběhl za roh a podíval se na obchod na konci ulice s červenou markýzou, což byl jeho cíl- pekárna. Pro sebe se musel usmát, jelikož sem zvládl plynule doběhnout a nezhroutit se někde po cestě. Jistě, v plicích a boku jej nepříjemně píchalo, ale vidina kudrnáče, co si jej stahuje do polibku jej poháněla vpřed.

    **

    "Nashledanou a hezký den, vám přeji," věnovala postarší žena Louisovi úsměv, zatímco se snažil nemotorně posbírat všechny drobné. 

    "Vám také, nashle!" houkl Louis, když vycházel z krámku s taškou čerstvého voňavého pečiva a lahví vody, aby uhasil žár ve svém vyprahlém hrdle.

    Zrovna ji otevřel, přehazujíc si tašku s pečivem do levé ruky, aby se mohl napít, když jej někdo drapl za paži a strhl do postranní uličky. Louis z šoku upustil láhev na zem a ta se celá vylila. To mu ale nedělalo takové starosti, jako muž, který stál naproti němu, levou rukou jej za krk tlačil ke špinavé zdi, čímž jej škrtil a druhou mu tlačil hlaveň pistole k čelu. 

    Nick.