Hostage ILSI

4

"Tak paličatý," poznamenal s nespokojeným mlasknutím Styles a sám uchopil Louisovu ruku, která byla stále připoutaná provazem k té druhé, přičemž sebou chlapec cuknul. Vytáhl jej do stoje. "No není to lepší?" usmál se oslnivě, což maldší nemohl spatřit, jelikož klopil pohled kajícně k zemi. Neměl z muže jen respekt, on z něj měl přímo strach. Celé tělo jej bolelo a hlava třeštila, bylo mu chladno a vlhké oblečení se mu nepříjemně lepilo na pokožku, ale nic se nevyrovnalo pocitu, když se jej ten muž dotkl. Téměř mohl vidět, jak mu elektrické jiskřičky přeskakují po kůži.
"Takže, Louisi," opět si dal záležet na vyslovení jeho jména, měl u při tom podivný přízvuk, který byl směsicí francouzského a britského "pověz mi, jak dlouho už jsi ve Francii?" Ptal se na tak primitivní otázku. Na takovou hloupost, která vlastně nebyla důležitá. Tedy Louis to nepokládal za důležité. Jediné, co ho teď zajímalo bylo, kde je Niall, jak na tom je a kde se vůbec nachází on sám a co s ním bude.
"Víš, že by bylo velice slušné, kdybys mi odpověděl, Louisi?" V jeho hlase šlo slyšet mírné podráždění, ale Styles si s ním spíše hrál.
"Co bude s Niallem?" odpověděl otázkou Louis. Snažil se, aby jeho hlas byl pevný a odhodlaný, ale přesto se malinko chvěl. Nechtěl dát najevo svůj strach, ale to bylo velice obtížné, když jeho srdce vypadalo na to, že každou chvíli vyskočí z jeho hrudi a jeho žaludek se mu samou nervozitou svíral.
"Na to jsem se neptal," sykl nazpět starší, a také o hlavu vyšší muž. "Nemám rád, když mi někdo neodpovídá na otázky, Louisi," upozornil jej. "Ale tvůj přítel bude jistě v pořádku, neboj se nic. Jen bude trochu zmatený a bude ho bolet hlava. Ale o to si nedělej starosti, ty už ho v životě neuvidíš," usmál se, zatímco Louisovi ta slova vehnala slzy do jeho šedivě modrých očí.

Niall. Zůstane sám. Bez vysvětlení. Bez Louise.

Měl co dělat, aby v sobě zadusil vzlyk, který se mu dral hrdlem ven.

"Už mi odpovíš? Já na tvoji otázku odpověděl, bylo by slušné mi to oplatit stejnou kartou, Louisi." Styles uchopil jeho drobnou bradu a pozvedl ji nahoru. Viděl slzy a bolest v jeho očích, ale on nehnul ani brvou. Pozorně si prohlížel mladou tvář chlapce. Byl vskutku půvabný a on měl štěstí, že právě tohle stvoření učiní svým. Zamlouvaly se mu obzvlášť jeho šedivé oči. Byly jako bouře, která protrhává modré letní nebe protkané slunečním svitem. Silná, jiskřivá a nebezpečná bouře. Jistě, teď tam ta jiskra nebyla, ale on si ji tam dokázal představit. Ano, chlapcovy oči jej fascinovaly víc, než cokoliv jiného. Dominovaly jeho andělsky nevinné tváři.

Louis byl zkrátka anděl, který byl svědkem spousta bezbožných činů.

"Dva roky," promluvil Louis a protl tak ticho, které mezi nimi panovalo, zatímco si jej muž pozorně prohlížel. Několikrát ho dokonce obešel, sjíždejíce pohledem každý centimetr jeho těla. Bylo obzvlášť roztomilé a také okouzlující, jak mu ze stále mokrých vlasů odkapávala studená voda a vpíjela se do jeho už tak dost mokrého oblečení. Netušil, proč byl chlapec mokrý, ale znal Frankovy radikální způsoby, takže si to dokázal domyslet.
Styles v odpověď jen neurčitě zamručel.
"A kolik ti je? Hádám... Patnáct? Šestnáct?" tipoval bezúčelně.
"Sedmnáct," hlesl Louis. Nesnášel, když mu někdo hádal míň.
Další zamručení.

"Posaď se," dodal po chvíli a pokynul směrem ke křeslu, které dominovalo velkému pracovnímu stolu, na kterém byly v úhledných komíncích poskládané štosy papírů a spoustu složek. Ale při pohledu na černý revolver, ležící na desce stolu Louise zamrazilo.

Zemře tady?
Navzdory tomu, že se mu podlamovala kolena, se s těžkým polknutím vydal ke křeslu, do kterého se téměř zrhoutil. Styles s úšklebkem na tváři přešel k němu a bedry se opřel o hranu stolu.
"Co se mnou bude?" zeptal se tiše Louis, hledíce na své ruce složené v klíně.
"O tom budu rozhodovat od teď já," odpověděl s hrdostí v hlase Styles. "Jsi totiž můj nebo alespoň brzy budeš," obeznámil ho s faktem, který považoval za hotovou věc.
"V-Váš?" vykulil na něj oči Loui.
"Přesně tak, drahoušku. Jen a jedině můj," sklonil se k němu Styles, až se špičky jejich nosů téměř dotýkaly. "A už tě nikdy nenechám někomu jinému," zašeptal mu tak blízko tváře, že Louis na svých rtech cítil jeho mentolový dech. Ztěžka polkl.
"J-Já... Nechci být v-váš," pokusil se odporovat Louis, ačkoliv už bylo předem jasné, že je to marné.
"Ale jdi ty Louisi," zasmál se nahlas Styles jeho pokusu vzdorovat. "O tom ty nerozhoduješ. Teď jsi můj a já rozhoduji o tom, co chceš," usmál se arogantnelě, načež se nahnul až k jeho uchu, o které se jemně otřel rty. Louis se napřímil v zádech a cítil, jak se mu naježily chloupky za krkem.
"A taky si s tebou budu dělat, co chci já," zavrněl mu do ouška pod které jej políbil. Louis se pod tím dotekem ošil, jelikož to na něj bylo až příliš intimní.

A to ještě netušil, že tohle nebyla ani zdaleka ta nejintimnější věc.