Hostage ILSI

Prologue

   Zdravím ^^

   Bluesapphire se hlásí s novým příběhěm! *famfáry*

   Tentokrát je to Larry Fanfiction a je trochu jiná. Části se budou pohybovat okolo 600- 700 slov, ale budou přibývat denně. Také mohou být delší, když se rozepíšu,  ale spíše počítejte s tím, že budou krátké. Budu ráda, když si ji oblíbíte a dáte mi vědět své názory na tuhle povídku. Určitě to potěší ;)))

   Není to sice 5SoS, ale změn ataké občas neuškodí, no ne?

   So hope ya like it guys. All the love xx

25. listopadu 2001 Anglie, jižní Yorkshire, Doncaster

Byl chladný podzimní věčer. Stmívalo se brzy, tudíž už v šest hodin odpoledne byla tma a pouliční lampy byly jediné, co vrhalo slabé světlo na tiché potemnělé ulice. Slabá světla lamp, lemujících ulici však nestačila na osvětlení tváře mladého muže, procházejícího kolem malých rodinných domků. Byla zčásti zahalena kapucí, který byla stažena hluboko přes jeho čelo, na kterém se -navzdory jeho mladému věku- rýsovalo několik ustaraných vrásek. Jeho temné oči byly sklopeny k chodníku, který byl posetý podzimním listím, opadaným z okolních stromů. Bylo to smutné podzimní období, kdy obloha byla potemnělá, sluníčko schované za závějemi šedivých mračen a na zem se snášely provazce otravného deště. Studený vítr si pohrával se zbylým listím ve větvích, jíž zpola holých, stromů.

Muž natočil svoji tvář k jednomu z domků, který měl modrou fasádu. Skrz okno spatřil kuchyň osvětlenou slabou zářivkou, nejspíše připevněnou někde pod skříňkami nad kuchyňskou linkou. Viděl siluetu stařeny, která dům obývala sama již sedm let po té, co její manžel zemřel na rakovinu plic. Viděl, že si připravuje její oblíbený meduňkový čaj, který jako obvykle vypije v posteli s knihou a po odložení prázdného hrnku z růžového porcelánu se uloží ke spánku.

Pohled opět sklopil k zemi a pokračoval dál napříč ulicí.

Míjel zrovna malý domek v zelené barvě, když se ozvala tlumená rána a nato hned křik ženy, která zcela jistě opět vyčítala svému muži Fredovi, že přišel pozdě z práce a jde cítit cizím ženským parfémem. Na chvíli se zastavil, aby tomu mohl přihlížet. Viděl oknem do obýváku, jak naproti sobě stojí dvě postavy, přičemž jedna z nich divoce gestikuluje rukama a křičí. To byla Jeana Morrisová- žena ve svých nejlepších letech, již pět let provdaná za třicátníka Freda Morrise. Na pohled tichá, spořádaná manželka, která je jistě i dobrou hospodyní, ale v jejím hlase se skrývala nevídaná síla, která vždy muže nutila k úsměvu, když ji takhle slyšel. Byla to šílená žena, protože kdyby nebyla, poznala by parfém Fredovy matky, která leží v nemocnici se zlomeným krčkem a její syn za ní denně chodí a nosí jí denní tisk, aby si měla jak zkrátit dlouhý den na nemocničním lůžkku.

   Pokroutil nad manželským párem hlavou a přešel na druhou stranu ulice, kde se pozastavil u žlutého domku, který obýval lesbický pár dvou mladých dívek, které se přistěhovaly teprve nedávno. Vídával jejich kočku Miu jak se vždy vyhřívá na parapetu okna ložnice, sluníčko se odráželo od její zrzavé srsti a ona spokojeně oddechovala. Teď byl ovšem domek potemnělý, v žádném oknu se nesvítilo a neozývaly se žádné zvuky, které by naznačovaly, že jsou majitelky domu přítomny. Taky že nebyly. Věděl, že dívky byly na týden u matky jedné z nich a pomáhaly jí s rekonstrukcí koupelny.

   Povzdechl si a opět pokračoval ve své cestě až na samý konec slepé ulice, kterou byl odjakživa fascinovaný. Vyrůstal zde, dokud se, po dovršení osmnácti let, neodstěhoval do centra města Doncaster. Chodíval sem často za svojí matkou, která byla ta známá stařena skrytá za záclonou v okně, pozorující dění v ulici. Vyprávěla mu zajímavé životní příběhy místních vždy u šálku dobré kávy s čokoládovýma sušenkama. Bydlela v růžovém domku, který stál hned vedle posledního domu v ulici, kam právě mířil.

   Zastavil před dřevěnou brankou vínově natřeného domu. Schránka s nápisem jména Tomlinsonovi byla podle všeho prázdná. Chvíli dům sledoval, až zaslechl tichou hru na klavír a ještě tišší zpěv mladého chlapce, který byl jediným synem manželů Tomlinsonových. Byla to milá klidná rodina, dobře zabezpečená a i přes své bohactví vypadali jako zcela normální lidé. Do téhle ulice se přistěhovali nedávno po tom, co otec rodiny otevřel novou pobočku jeho firmy zde, v Doncasteru. Často vídával desetiletého chlapce, jak uhání po ulici na kole do školy s aktovkou na zádech. Vždy všechny slušně zdravil. Jeho zvonivý smích se rozléhal celou ulicí a rozjasňoval všem okolo den. Byl velmi milý a veselý. Rád si hrával s kočkou Miou ze žlutého domku a nosil natrhané kopretiny stařence z modrého domku a pomáhal Fredovi s věšením houpačky na třešeň v Tomlinsonovic zahradě. Všichni ho měli rádi, až na jeho matku, protože jí chotil potajmu v létě krást třešně.

   Tuhle rodinu si vybral, jelikož ublížila jeho matce, která kvůli rodině přišla o svůj obchůdek s látkami, místo kterého byla teď nově zřízena již zmíněná pobočka pana Tomlinsona. Jeho matka přišla o svoji radost a živnost, a tak musela rodina Tomlinsonů, navzdory tomu, jak je měl rád, zaplatit.

Tahle rodina dnes v noci zemře.