Converse Girl

#20 - Džínové

Tento den by se mohl zapsat do mého života jako jeden z nejšokujících. Ne, spíš do dějin lidstva. Zkrátka z obyčejného postávání před školou a čekání na nejpomalejší osobu světa - tedy mou kamarádku - se stalo překvapené lapání po dechu a chuť někoho nadšeně obejmout.

Prohlížela jsem si své conversky, které barvou téměř splývaly s mými džínami, a okusovala přitom zelené jablko. Jeho kyselost mi byla příjemná, přestože křivila můj obličej do podivné grimasy připomínající mého oblíbeného záporáka Jokera. Brzy z něj zbyl jen ohryzek, který jsem ledabyle odhodila za sebe s cílem se ho zbavit.

Přála bych si, aby se tam byla nacházela má učitelka tělocviku. Protože zatímco v jejích hodinách se kolikrát ani netrefím kapesníkem do koše, teď jsem se nějakým záhadným způsobem dokázala tím malým zbytkem jablka trefit někomu do hlavy. A samozřejmě, že ten někdo byl Max, jak jsem poznala už z jeho 'au'.

Otočila jsem se s omluvným úsměvem, připravena na jeho pozvání na rande, odůvodněné tím, že jsem mu právě málem způsobila otřes mozku. Jenže místo toho jsem ho spatřila, jak se drží za ruku s téměř stejně vysokou brunetkou, která něco ťukala do mobilu, ale každých pár vteřin přemístila svůj zrak na něj, culíc se více než já na nové conversky.

"Connie, myslím, že tohle patří tobě," zamával na mě Max ohryzkem od jablka, "chceš to, nebo to můžu vyhodit?"

Zaražena scénou před sebou jsem přikývla a dostatečně hlasitě dodala: "Vyhoď to." Lišácky se na mě ušklíbl a odhodil jablko za sebe. Tentokrát samozřejmě nikoho netrefilo. Dívka vedle něj zatím stále věnovala pozornost mobilu, čehož Max využil a gesty mi naznačil, že o našem vztahu pojď-se-mnou-na-rande raději nemám mluvit.

Pak poklepal volnou rukou dívce na rameno, ukázal na mě a společně ke mně došli. "Bailey, tohle je moje kámoška Connie. Connie, tohle je Bailey, moje holka," vysvětlil Max a pobaveně se na mě podíval, zatímco Bailey se přívětivě usmála.

"Ani si nedokážeš představit, jak strašně moc ráda tě poznávám," pronesla jsem, chápavě mrkajíc na Maxe.

Bylo mi, jako by mi někdo vyrval srdce... A obvázal ho rudou mašlí, posypal třpytkami a vrátil ho zpět. Spadl mi z něj tak velký kámen, že jsem se teď samou lehkostí téměř mohla vznášet.