Converse Girl

#5 - Duhové

Ale nebyly to jen trapasy, co jsem se svými botami zažila. I když, tohle by se dalo považovat za něco krajně podobného.

Šla jsem zrovna ze školy, hledíc si svého, všechnu pozornost směřovanou na špičky svých duhových bot značky Converse. Den v onom mučícím zařízení, plném zkroušených duší bezcílně bloudících po chodbách a učitelů prahnoucích po lidském neštěstí, se od ostatních moc nelišil. Snad jen tím, že z testu z chemie nedostala celá třída nejhorší možnou známku, jak bylo obvyklé, ale jen polovina. Od té nešťastné události s Maxem uplynul sice jen týden, ale většina lidí na to už pomalu zapomněla. Výsměch stále úplně neustal, ale už se stal snesitelnějším a méně častým.

Nakopla jsem malý kamínek před sebou a ten se sotva slyšitelným zvukem odletěl. Sledovala jsem jeho cestu, dokud se nezastavil u černých bot. To mě donutilo vzhlédnout. Setkala jsem se s pobaveným pohledem Scotta. Prohlížel si mě s neskrývaným zájmem, až jsem se začala obávat, zda jsem se neproměnila do exotického zvířete.

"Potřebuješ něco? Pokud ne, radši se vyvaruj mé blízkosti, abych tě třeba nezasáhla melounovým semínkem do oka," poznamenala jsem s úšklebkem. Scott zacouval o pár metrů dozadu a mrknul na mě.

"Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys mi nevěnovala nějaké své volné odpoledne," vysvětlil mi důvod jeho otravování. Můj výraz se změnil na milý a já ani na minutu nepochybovala o tom, co odpovím.

"Samozřejmě. Třeba minulý týden v úterý jsem se dost nudila, tak si to odpoledne klidně vem," zaznělo z mých úst, které byly vytvarovány do sladkého úsměvu. Než se svým primitivním mozkem zvyklým jen a pouze na 'ano' stačil pochopit, co jsem mu řekla, byla jsem již několik metrů od něj.

Ten den se tedy stal významným pro ono nepochopitelné pozvání na rande a mé - o poznání pochopitelnější - odmítnutí jednoho z miláčků školy. Jo, a pak jsem také spadla do bláta před zraky pár lidí ze školy, ale...kdo by to řešil.