Converse Girl

#10 - S vánočním motivem

Uplynula nějaká doba a mně se dařilo přežívat relativně bez nezdarů a trapasů. To v mém podání znamenalo jednou denně bezdůvodně upadnout uprostřed školní chodby, párkrát do týdne si oblečení zašpinit jídlem ze školní jídelny a pravidelně usínat na hodinách matematiky, abych mohla být následně probouzena rozhořčeným hlasem učitelky. Ale nestalo se nic velkého, o čem by měli potřebu hovořit dokonce v nejvyšším patře naší školy, kde se stáváte viditelným a chtěným, jen pokud znáte nějaké prvotřídní drby.

Skoro se mohlo zdát, že za mými úspěchy stojí fakt, že jsem v poslední době neviděla Scotta. Dostalo se ke mně, že byl na čtrnáctidenním soustředění a pak týden nemocný. Nechtěla jsem ovšem uvěřit tomu, že by to spolu skutečně nějak souviselo.

Ať to však bylo jakkoliv, když se jednoho prosincového dne onen blonďatý spouštěč všeho zlého objevil opět ve škole, nebyla to pro mne radostná událost. On samotný mi tolik nevadil. Horší bylo, co udělal. A nejhorší to, co jsem poté udělala já.

Má maličkost zrovna seděla v knihovně, snažíc se přečíst co nejvíce věcí o válce - jejíž jméno, význam i výsledek jsem zapomněla dříve, než to stihl můj mozek vůbec zpracovat - za nejkratší možný čas. Z mého soustředěného čtení textu bez sebemenší touhy pochopit ho jsem byla vyrušena přehnaně hlasitým odsunutím židle. Člověk je bytost lehko prohlédnutelná, takže jsem udělala to, co se ode mě čekalo. Zvedla hlavu.

O vteřinu později se z mých úst vydralo povzdechnutí tak otráveného rázu, že jsem se to ani nepokoušela skrývat. Proč taky? Scottův úsměv to ale nezmenšilo, ba spíše jsem měla nepřemožitelný pocit, že se jeho koutky ještě zvedly.

"Connie!" zvolal nadšeně, rozhodnut pokračovat i přes mou nejapnou poznámku o jeho chytrosti a dotaz, zda nechce Nobelovu cenu či něco podobného, protože zjistit si mé jméno dalo jistě práci. "Chtěl jsem tě požádat, jestli bys mi nedělala doprovod na vánočním večírku."

To mi vyrazilo dech. Když jsem se byla schopna o chvíli později opět nadechnout, začala jsem se hystericky smát. Můj mozek to zkrátka nebyl schopen přijmout. Po několika minutách smíchu, který způsobil zrudnutí mých tváří, mi došlo, že to myslí vážně. Najednou se mi už tolik smát nechtělo. Místo toho jsem se na něj jen vyjeveně dívala a přemýšlela, co mám udělat.

Přece jen jsem možná měla zůstat u toho bláznivého smíchu. Když jsem totiž překvapeně couvala dozadu ve snaze najít nějaký opěrný bod, kterého bych se mohla zachytit, abych samým šokem nespadla, mé nohy v converskách s motivem Vánoc zavadily o kabel vedoucí ke světýlkům. Světýlkům rozvěšeným na menším vánočním stromku.

A tak se Scott místo odpovědi na jeho otázku dočkal pohledu na strom, padající přímo na mě. Stále to ale bylo lepší z jeho pozice, než z té mé. Aspoň nebyl celý popíchaný jehličím.

Okej, kapitola o dost delší, než normálně, ale vy si to zasloužíte! Mockrát vám děkuji za nominaci CG do The Best of 2015 :'). Budu ráda, pokud mi dáte svůj hlas, ať to bude v jakékoliv kategorii. Jsou tam i mé ostatní příběhy, takže i u nich mě to potěší ^^

Miluji vás❤️