Converse Girl

#18 - S motivem Simpsonových

Pokoušela jsem se jim vyhýbat. Jak Scottovi, tak Maxovi. Jejich snaha někam mě pozvat mě znervózňovala a uváděla do rozpaků. Koneckonců je těžké odmítnout člověka, kterému stále kazíte život, obzvlášť když to děláte neúmyslně. Což vedlo rovnou k dalšímu důvodu, proč jsem je nechtěla potkat - nepotřebovala jsem jim činit další potíže a sebe ztrapňovat.

Protože mě však osud pravděpodobně nenávidí, neboť jsem mu nejspíš provedla něco opravdu hrozného, nemohl mi prostě dovolit, aby můj plán nepotkat je vyšel. Přestože já stále nechápu a asi nikdy nepochopím, co jsem osudu kdy udělala tak zlého. Nenechala jsem ze sebe v minulém životě dělat všechny-ohrožující pohromu?

Každopádně se tak stalo ve školní jídelně. Poslušně jsem stála ve frontě, čekajíc, až na mě přijde řada a já budu mít tu poctu dostat na talíř něco, co naše škola hrdě nazývá jídlem. Měla bych ředitelce koupit slovník, protože já si nedovoluji nazvat to jinak než břečka. A to jsem ještě hodná.

Zrovna jsem si odnášela tác, na kterém byla položena prý bramborová kaše - vypadalo to jako rozemletá podrážka bot -, když na mě zezadu někdo křikl. Otočila jsem se a spatřila jednu zrzavou holku, která ukazovala na mé boty s motivem Simpsonových, zvedajíc palec na znamení pochvaly. Usmála jsem se na ni, protože i tenhle malý kompliment mi zvedl náladu. Jenže ne na dlouho.

Už jsem se chtěla otočit zpátky, protože mé nohy se stále pohybovaly kupředu a tak nebylo úplně bezpečné dívat se za sebe, když jsem ucítila tvrdý náraz a hned na to dopad talíře na zem. Tác mi zůstal v ruce.

Ani jsem se nestihla tu spoušť spatřit, protože jsem ihned zavřela oči. Stačilo, když ostatní propalovali pobaveným pohledem mě - holku s tvářemi barvy rajčete a pusou staženou do písmene o -, nemusela jsem se na ně dívat také já.

Dokonce jsem ani neviděla, komu moje břečka přistála na triku. To, že Scottovi, jsem se dozvěděla díky mé otázce. "Uhm... Scott nebo Max?"