My Real Dream (FF of VADAK)

Part XXII. - Odpuštění

Předem Vám chci všem moc poděkovat za to, jak jste skvělí! 5K přečtení?! A 600 votes?! Hrozně moc děkuji všem kdo to čtete, hvězdičkujete a komentujete!

Miluju Vás! ♥

Stála jsem tam a dívala se na rudý nápis na jemně zelené louce.

Ano, na nápis.

Nápis vytvořený z červených růží, který skvěle vynikal na trávě.

Bylo tam napsáno:

I love you

Co jiného, by tam asi tak bylo, že?

A samozřejmě, že před tím nápisem někdo stál.

Všichni samozřejmě víme, kdo tam stál.

Vadim.

Tolik růží muselo být drahé a navíc muselo strašně dlouho trvat, než to udělal tak, aby to vytvořilo tohle.

Musel pořád vybíhat nahoru, aby viděl jak to vypadá.

Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat.

Samozřejmě, že pokud mě má opravdu rád, tak by asi nedělal tohle.

Stála jsem tam na malém kopečku, vítr mi foukal do obličeje a já přemýšlela, jestli mu mám odpustit, znovu.

Nechoď tam, už Ti ublížil dost. Nechceš přece, aby to udělal znovu, nebo snad jo? Radil mi můj mozek.

Sakra, o čem přemýšlíš?! Miluješ ho a když tam nepůjdeš, ublížíš sama sobě! Řvalo tentokrát mé rozbušené srdce.

Rozběhla jsem se plnou rychlostí z kopce přímo do Vadimova objetí.

V objetí jsme tam stáli asi minutu a poté jsme se od sebe odtáhli.

Podívala jsem se na růže, které leželi na zemi a poté svůj zrak upřela zpět na něj.

,,Mám to brát jako odpuštění?" zeptal se s úsměvem.

Povzdechla jsem si a poté odpověděla.

,,Ano, ale už nechci, abych Ti musela odpouštět potřetí, jasný?" odpověděla jsem a úsměv mu opětovala.

Znovu mě objal.

,,Díky, slibuju, že už mi znovu nebudeš muset odpouštět, protože nebude proč." řekl mi v objetí.

,,Dobře." odpověděla jsem.

,,Posbíráme ty růže?" zeptal se mě a pak se ode mne odtáhl.

,,Jo a trvalo to dlouho? To takhle... Sestavit?" zeptala jsem se.

,,No... Aspoň jsem nešel do školy." odpověděl a oba jsem se zasmáli.

,,Počkej, stůj tady, jo?" přikázala jsem mu.

Vyběhla jsem rychle na kopeček, vytáhla si mobil z kapsy a vyfotila si louku s nápisem i Vadimem.

Vrátila jsem se zpět dolů za Vadimem a dali jsme se společně do sbírání.

Nějakou dobu to trvalo, ale musím říct, že jich bylo opravdu hodně.

Vadim si vytáhl z kapsy provázek a svázal tu horu růží co jsem držela v rukou.

Šli jsme k němu, protože mě k sobě pozval.

Cestou jsme potkali Martina, ale když mě viděl s kyticí v rukou a Vadimem po boku, rychle sklopil svou hlavu k mobilu a dělal, že nás nevidí.

Celkem mě to štve, ale i on si určitě najde někoho, kdo mu bude lásku opětovat.

Když jsme přišli k Vadimovi, nikdo tam naštěstí nebyl.

Šli jsme nahoru do jeho pokoje a já šla hned k té zdi, kterou vidím v jeho videích.

Byl to skvělý pocit, stát tam před jeho kamerou a mít za sebou onu zeď.

Samozřejmě jsem se hned vyfotila tak, aby byla ta zeď vidět.

Šli jsme se dívát na film, na kterém mě bavilo jen to, že jsem ležela na Vadimovi.

Film skončil a už bylo dost hodin a tak jsem byla na odchodu.

Šli jsme dolů a já se obula.

,,No... Tak zítra ve škole." prohodila jsem při odchodu.

On neodpovídal a přitiskl se na mé rty.

Spolupracovala jsem, jak nejlépe to šlo.

Byl to nádherný pocit.

Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Když už jsem neměla dech, musela jsem odtrhnout.

,,Tak... Ahoj." řekl mi.

,,Ahoj." odpověděla jsem a poté se otočila a šla domů.

Máma už byla doma a já se šla osprchovat.

Když jsem byla umytá, tak jsem se šla najíst a poté jsem šla do postele.

Usínání jsem s nejen krásnými myšlenkami.

Ty krásné byli o Vadimovi.

Ty špatné o Martinovi, protože je mi ho líto.

Otočila jsem na bok a snažila se usnout.

Po chvíli se mi to povedlo...

Takže... Tahle část byla taková trochu nudnější, no. Snad se Vám líbila, budu moc ráda za každý vote a koment. :3 :)

A ještě bych Vás chtěla informovat o tom, že tato kniha bude velmi brzo končit.

S láskou Vaše Adelaide ❤