My Real Dream (FF of VADAK)

Part XI. - Proč To Děláš?!

Pohled Vadima:

Půjdu za ní, ať už chce, nebo ne. Mám špatné svědomí z toho, co jsem udělal.

Vzal jsem si do kapsy mobil a klíče.

Seběhl jsem dolů ze schodů, vyšel z baráku a zamkl za sebou.

Přešel jsem krátkou silnici a šel k jejímu baráku.

Přišel jsem tam a zazvonil. Zkusil jsem to podruhé. Potřetí. Nic. Vždyť ještě asi před deseti minutami přišla.

Zatáhl jsem za kliku a bylo odemčeno. Takhle jí může kdokoliv vykrást, to není moc chytrý, ale to je teď asi jedno.

Pomalu jsem otevřel dveře a všiml si, že jsou na malé skříňce její klíče, musí být její, má je vždycky ve škole. To znamená, že by měla být doma.

,,Adel?" zavolal jsem nahlas.

,,Haló, je tu někdo?" zkoušel jsem znovu.

Porozhlédl jsem se po obýváku a pak po kuchyni, ale nikde nikdo. Šel jsem po schodech nahoru. Nevím proč, ale cítil jsem se jako v nějakém hororu. Právě jsem se vloupal do domu.

Viděl jsem, že je rozsvíceno v koupelně a tak jsem do ní vešel.

To co jsem tam viděl bylo strašné. Byl to pro mne příšerný pohled.

Ležela tam v kaluži krve s žiletkou v ruce. Na levém zápěstí měla spoustu řezných ran. Ona se podřezala?! Do prdele! Rychle jsem vytáhl mobil z kapsy a přiložil jí ho k nosu. Zamlžil se, takže žije, zatím. Rychle jsem vytočil záchranku a musím říct, že jsem byl dost nervózní.

Vzala to celkem rychle nějaká žena a tak jsem ji rychle, nervózně a koktavě vyklopil, co se stalo. Když jsem ji dal adresu, náš rozhovor skončil.

Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po vlasech. Cítím se provinile. Nesmí zemřít...

Po chvíli přijeli záchranáři a vzali ji do auta. Dovolili mi jet s ní.

Posadil jsem se do auta vedle přenosného lůžka, na kterém ležela.

Do nemocnice jsme přijeli rychle. Když už byla na pokoji, povídal jsem si s doktorem. Nejdřív se mě na všechno vyptával.

,,A přežije to?" ptal jsem se.

,,Nevíme, ale na osmdesát procent ano" odpověděl.

,,Můžu jít za ní?" zeptal jsem se a poukázal na dveře od pokoje.

,,Ano, ale v sedm končí doba pro návštěvy" odpověděl.

,,Dobře"

Otevřel jsem dveře a přešel k ní. Měla na sobě navedené kapačky.
Byla tak hezká.

Sedl jsem si k ní na kraj postele a políbil ji na čelo. Nevím proč jsem to udělal, prostě jsem měl potřebu to udělat, když jsme tu tak sami.

Pohled Adély:

Cítím na sobě světla a je to dost nepříjemné. Jo, štve mě to.

Počkat... Já nezemřela?! Jak to?!

Zkoušela jsem otevřít oči, ale nešlo to. Byla jsem moc slabá.

Pokoušela jsem se alespoň pohnout prsty. Jo! Jde to! Posouvala jsem ruku pomalu po posteli až ke kraji, ale něčeho jsem se dotkla. Cítila jsem jak se pohla postel. Tak to bude spíš někdo, než něco.

Cítila jsem jak mě hladí po dlani.
Kdo to sakra je?! To není máma, to poznám!

Už se mi podařilo pootevřít oči, ale stále jsem viděla jen rozmazaný obrys postavy.

,,Adel..."

Bože můj...

Čaute! Nová kapitola je tu! A je zase krátká! Ale pochopte že teď o vánocích nemam moc čas.

Vaše Adelaide :*