R E A L |One Direction cz|

09.| MERCIFUL LIES

L A Y L A' S   P O V

Bolest.

Prudce otvírám oči lapající po vzduchu, kterého se mi vlivem váhy tížící můj hrudník nedostává.

Za doprovodu hlasitého skučení a sípání sebou divoce házím v zoufalé snaze shodit ze sebe závaží držící mé tělo přišpendlené k matraci, což se mi nakonec i podaří.

"Musíš sebou tak vrtět sakra?!" Zamručí Emma odvalující se na druhou polovinu postele. Tlak z mého hrudníku mizí a já jsem konečně schopna se zhluboka nadechnout.

"Nemáš si ze mě dělat polštář!" Osopím se na ni přetahující si peřinu vonící po pánské kolínské přes hlavu prchající tak před dotěrnými slunečnímu paprsky, způsobujícími mé nebohé maličkosti tupou bolest hlavy.

"No promiň, že jsem o tebe měla strach, donutila se vstát z té měkoučké vyhřáté postele a rozhodla se tě jít hledat! Víš kolik pokojů jsem prolezla, než jsem tě našla?!" Zahuhlá s obličejem zabořeným do polštáře.

"Proboha už radši mlč." Vydechnu pevně tisknoucí víčka k sobě.

Netuším kde se nacházíme, kolik je hodin ani co je za den. Může být sobota, nebo taky neděle, přijde na to, jak dlouho jsem vyspávali kocovinu.

Jedno ale vím, takhle mizerně jsem se cítila naposledy před dvěma měsíci na své devatenácté narozeniny, kdy jsme s Emmou a několika přáteli vyrazili do klubu, připíjeli si s na každou blbost s kde kým a druhý den ráno se probudili na letišti. Podle všeho jsme chtěli letět do USA a vysmát se tamějším náctiletým, že na rozdíl od nás nemůžou legálně pít.

Na nepatrný okamžik se mi podaří vrátit zpět do blaženého světa snů zbavující se tak bolesti hlavy i nevolnosti, trápící můj rozbouřený žaludek, z kterého mě vytrhne až vrznutí dveří a přibližující se kroky.

"Už jste se nám vyspinkaly princezny?"

Silou vůle se donutím pohnout rukou a odhrnout peřinu ze své tváře, což shledávám jako úspěch vzhledem k tomu, že každičký sebemenší pohyb mi způsobuje naléhavou potřebu zvracet a proto dávám přednost nehybné poloze výstižně pojmenované mrtvola.

"Liame?" Zachraptím překvapeně, opětující upřený pohled oříškově hnědých očí. "Co tu děláš?" Zamračím se zmateně.

"Tohle je moje ložnice holčičko, spíš by ses měla ptát, co TY tu děláš." Ušklíbne se usedající na kraj matrace, která se pod jeho vahou mírně zhoupne způsobující mému žaludku nemalé potíže, které naštěstí ustojím.

"Um-co tu dělám?" Upravím svou otázku doufající v to, že se tentokrát dočkám odpovědi.

"Večer jste to s Em pořádně rozjeli a dovoluji si říci, že nebýt nás, budíte se v postelí těch prasat, co po vás lezly." Zavrčí.

"Já-nechápu." Vydechnu rukou si mnoucí tvář.

"Na tom nesejde miláčku, jsi v pořádku a bezpečí, to je hlavní." Věnuje mi konejšivý úsměv vztahující ruku k mé tváři. Překvapeně zamrkám, když mě lehce pohladí po vlasech přecházející až k linii mé čelisti.

"Jak ti je?" Zašeptá.

"Na nic." Hlesnu klopící zahanbený pohled k zemi.

Opilou mě vidět neměl.

"Hey, to je v pohodě." Chlácholí mě uchopující mou bradu mezi palec a ukazováček nutící mě pohlédnout mu do tváře. "Nic se neděje, postarám se o tebe a až ti bude dobře, vynahradím ti ten nevydařený včerejšek, jak jsem slíbil, platí?"