R E A L |One Direction cz|

03.| MR. GENTLEMAN

L I A M' S   P O V

Celé je to jen stupidní fraška tvářící se jako něco extra.

Charitativní ples?

To těžko.

Nikdo z hostů ve skutečnosti neví na co přispívá, komu údajně pomáhá zlepšit existenci nacházející se pod úrovní životního minima. Všem jde jen o jedno, předvést své drahé obleky, šaty, šperky, poklábosit se starými známými a vychloubat se před nimi co všechno se jim podařilo od jejich posledního shledání koupit, prodat či jiným způsobem získat.

Dělá se mi z toho špatně.

Odložím skleničku s whisky na široký okraj zábradlí a roztřesenou rukou sáhnu do kapsy tmavých kalhot od obleku hledající krabičku Marlborek, kterou společně se zapalovačem vytáhnu vkládající si svého nikotinového parťáka do úst.

Upřímně tenhle svůj zlozvyk nenávidím. I Sophie k němu měla odpor a možná právě to je důvodem proč teď kouřím jednu za druhou naivně si namlouvajíc, že se ji tak mstím.

Hloupé dětinské gesto vím, ale nemůžu si pomoci.

Deset dní, tak dlouho jsou její věci pryč.

Ložnice, koupelna, šatna-kamkoli vkročím nacházím známky mé neúplnosti. Polovina šatníku je prázdná, poličky s kosmetikou a parfémy hostí slabou vrstvu prachu a věšák v předsíni postrádá její kabátky, které tak s oblibou nosila během jakéhokoli ročního období.

Prahnu po jejím veselém smíchu i prostých úsměvech, po probouzení se po jejím boku i handrkování se o to, kdo půjde první do sprchy, do které jsem nakonec šli stejně vždycky spolu, ale nic z toho už mi nikdy nebude dopřáno.

Cvaknu zapalovačem a potáhnu.

Každičký sval v mém těle se uvolní a napětí i nervozita ustupují. Ano, dobrovolně se zabíjím, ale za tu slast mi to kurva stojí.

Zády se opřu o kamenné zábradlí balkónu nepřítomně hledící před sebe v duchu si stále opakující její poslední slova.

"-už takhle nemůžu žít, ničíš mě! Ty, tvoje sláva, fanynky, novináři a především to, že tu nikdy nejsi, když tě potřebuju!"

Měla pravdu, nikdy jsem tu pro ni nebyl, ne tak, jak si zasloužila.

Dvoukřídlé dveře na balkón se prudce rozletí dokořán, což upoutá mou pozornost a na nepatrný okamžik vyžene chmury z mé zpustošené mysli i mrtvého srdce.

Zarazí se uprostřed kroku plaše hledící do mé tváře, zatímco já zkoumám tu její.

Temně hnědé uplakané oči rámované hustými řasami roní slzy zbarvené do černa stékající po jejích tvářích zanechávající po sobě viditelnou cestičku. Její ještě před chvíli dokonalý make up pomalu mizí, ale na kráse ji to neubírá.

Čokoládově hnědé vlasy má složitě spletené a princeznovské šaty společně s korunkou na její hlavě vytváří dojem, že tahle dívenka právě vypadla z pohádky a teď ztraceně bloudí neznámým světem zmatená a opuštěná.

"Omlouvám se, nechtěla jsem rušit." Hlesne obracející se k odchodu.

"V pohodě, klidně zůstaň." Pokrčím ledabyle rameny.