R E A L |One Direction cz|

04.| FOOTBALL MATCH

  L A Y L A' S   P O V  

Hlasité vyzvánění oznamující příchozí hovor naruší mou ranní sprchu nutící mě opustit království hřejivých kapek provoněné vanilkou, kterou má na svědomí můj oblíbený sprchový gel.

"Voláš nevhod." Oznámím přidržující si huňatou osušku u těla bosky ťapkající zpět do ložnice.

"Taky ti přeju krásné dobré ráno Cinderello." Odvětí Harryho chraplák.

"Krásné dobré ráno i tobě Harolde." Zašklebím se oblékající si spodní prádlo po kterém následuje outfit na dnešní den složený z potrhaných světlých džínsů, černé mikiny Addidas bez kapuci a nízkých též černých tenisek značky Vans.

"Včerejšek dopadl naprosto perfektně." Zavrní kudrnáč jako předoucí kotě. "Netuším, co jsi s ním provedla, ale na několik vzácných minut byl náš starý Liam zpátky!" Vyjekne nadšeně. "Po skončení vystoupení se tě snažil najít, nedokázal vysvětlit proč, prostě chtěl a celou dobu se usmíval. Vychází to Lay, získáváme ho zpátky."

Zdá se, že svou práci jsem odvedla na výbornou.

"Jen jsme si povídali Harry, nic zvláštního, každopádně jsme moc ráda, že už se tak děsivě nemračí." Uchechtnu se.

"To jsme dva." Potvrdí. "A teď k plánům do budoucna, co hodláš dělat?"

Nepatrně se zamračím. "Já? To ty máš plánovat." Namítnu.

"Můj plán z ní takhle, já ti řeknu kdy a kde Liam bude a ty domyslíš zbytek."

Ušklíbnu se. "Dobrý pokus Harolde, až budeš mít plán, dej mi vědět, zatím." Ukončím náš hovor natahující se pro svůj batůžek mířící ke dveřím domu hodlající náležitě využít onu anomálii jménem den volna, která se v mém životě díky práci pro Harryho vyskytla.

"Ne mami, nepřijedu na den Díkuvzdání." S úsměvem si od baristky převezmu perníkové latte opouštějící vyhřáté a zákusky provoněné prostory svého milovaného Starbucks směřující k parkovišti na opačné straně ulice.

"Nepřijedeš?" Zděsí se mamka. "Ale proč zlatíčko? Neříkej mi, že budeš zase pracovat?!"

Povzdechnu přendávajíce si iPhone do druhé ruky. "Netuším, jestli budu pracovat, takhle dopředu to nevím." Odpovím vyhýbavě pátrající v kabelce po klíčích od auta.

"Jeden jediný večer, copak s námi nemůžeš strávit aspoň svátky? Bude tu celá rodina."

"O důvod navíc nejezdit." Zamumlám téměř neslyšně.

"Říkala jsi něco?"

"Ne." Zamručím usedající za volant.

"Mluvila jsem s Emminou mamkou a chtěli bychom uspořádat večeři společně." Jestli v tom má prsty i Em tak přísahám, že ji uškrtím.

"Bude to u nás a jak říkám, přijedou všichni i tvá sestřenice se svým snoubencem. Bylo by od tebe hezké, kdybys taky dorazila a dovezla Emmu."

Takže v tom má prsty.

"Uvidím, jak to budu stíhat, mám toho opravdu hodně mami, ještě se ozvu, mám tě ráda-ahoj." S tím zavěsím otáčející klíčkem v zapalování.

Tenhle podraz ji nedaruji.

"Laylo? Co ty tu dě-" "Jak jsi mi to mohla udělat?!" Nenechám Em dokončit větu neurvale ji odstrkující ze dveří bez pozvání vcházející do bytu.