R E A L |One Direction cz|

01.| I'LL DO IT

L A Y L A'S   P O V

Netuším, kdy přesně jsem dala přednost práci před vlastní rodinou a přáteli, ale nikdy jsem toho nelitovala, tedy až do chvíle, kdy do mého života vstoupil ON.

"Promiň." Hlesnu Emminým směrem natahující se pro svůj vyzvánějící iPhone ležící na stole úspěšně ignorující její vyčítavý pohled.

"Layla Rees, prosím?" Přijmu hovor.

Tohle mělo být naše odpoledne.

Oběd potom nákupy a nakonec kino, tak zněl můj původní plán na dnešní den, který jsem hodlala strávit se svojí nejlepší kamarádkou.

"Ahoj Trevore, co se děje?" Povzdechnu odkládající vidličku na okraj talíře vyhýbající se očnímu kontaktu s Emmou sedící naproti mně.

"To je v pořádku, mluv." Pobídnu svého šéfa omlouvajícího se za narušení volna, které jsem plánovala celé týdny, ale nikdy nenašla tu správnou chvíli na jeho uskutečnění, až dodnes.

"Dobře do půl hodiny jsem v kanceláři." S tím zavěsím ukládající iPhone do své béžové kabelky odložené na vedlejší židli.

"Em já-" "Nic neříkej." Zarazí mě a když se odvážím opětovat její pohled jediné, co vidím, je čiré zklamání. 

"Je to tvůj život, žij ho jak uznáš za vhodné. Jen doufám, že toho nebudeš jednou litovat."

Z restaurace odcházím ve spěchu s neurčitým pocitem a zamračeným výrazem.

Upřednostnila jsem svou práci před nejlepší kamarádkou, opět a co je nejhorší, udělala bych to znovu.

Opouštím prostory luxusního podniku za chůze si oblékající kabátek a během chvíle už nasedám do svého bílého Aston Martin odkládající kabelku na sedadlo spolujezdce lovící po kapsách klíče.

Ještě na střední jsem se sama sebe často ptala, mám-li nějakou budoucnost? Ve škole jsem nijak zvlášť nevynikala a představa univerzity, kam mě rodiče tlačili, mi přišla absurdní. Nikdy jsem nebyla zrovna studijní typ. Jediná věc, kterou jsem si byla vždy jistá a nikdy mě nezklamala, bylo mé charizma, které mi nakonec zajistilo i velmi dobře placenou práci.

Vyjíždím z parkoviště zařazující se do hustého provozu směřující k centru Londýna a během dvaceti minut už vystupuji před nenápadně vyhlížející moderní budovou sloužící jako sídlo společnosti pro kterou už celý rok pracuji.

"Dobrý den Stello." Pozdravím postarší elegantní dámu na recepci, která na můj pozdrav zareaguje upřímným úsměvem a bez dalšího zdržovaní zamířím rovnou k výtahu. Čeká mě zdlouhavá cesta do nejvyššího patra, kde se nachází Trevorova kancelář.

Vcházím bez zaklepání, jak to běžně dělávám. Ne, že bych snad postrádala slušné vychování, ale s oblibou svého nadřízeného provokuji svoji neomaleností a dětinskými gesty, které jsou v mých stávajících devatenácti letech možná krapet nemístné, ale zároveň ke mně neodmyslitelně patří.

"Plánovala jsem tenhle den celý měsíce, dovolenou ti nahlásila dva týdny dopředu a k čemu mi to bylo?" Ušklíbnu se usedající do koženého křesla před Trevorovým pracovním stolem přehazující si nohu přes nohu. "K ničemu. Jsi skvělý šéf." Pronesu ironicky zakládající si ruce na hrudi. "Opravdu prvotřídní."

Neunikne mi Trevorovo významné protočení očí následované otráveným pohledem. "Kdybych si nebyl jistý tím, že ti to nebude vadit, nevolal bych." Pronese na svou obranu. "Tak to vyklop, o co jde?" Povzdechnu. "Bude lepší, když počkáme na pana Stylese, po telefonu mi nechtěl nic moct říct." Pokrčí rameny. "Tak počkat-" Zamračím se. "-nic o klientovi nevíš a rovnou mu vybereš společnici?" Povytáhnu obočí. "Co když se nebudu orientovat v daném oboru, nebo nebudu vyhovovat věkově, vzhledově-" Přeruší mě klepání na dveře kanceláře.