Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 42.

Když jsou ty Vánoce, tak pro vás mám delší kapitolu♡
---------------------------------------------------------Zabralo to jen pár minut a jeden pouhý telefonát, aby si byl Christopher stoprocentně jistý svým dalším krokem.

Jedna část jeho mozku nepřetržitě namítala, že je to pitomý nápad a že by ta stará osvědčená cesta byla daleko lepší.

A ta druhá horlivě souhlasila. Ale i přesto se to Christopher chystal udělat jinak. Překvapovalo ho to samotného, malinký kousek jeho dobrého úsudku mu ale radil, že pokud by to vyšlo, mohl by získat daleko víc, než kdy zamýšlel.

Takže když se ocitl u její postele, byl plně rozhodnutý.

Bylo to vlastně poprvé, co spolu měli mluvit od okamžiku, kdy za sebou zamknul dveře. Christopher sám nevěděl, co přesně se potom dělo, ostatně byl zaneprázdněn vlastním bojem o život. O to víc se tehdy podivil, když ji uviděl bez hybně ležet pár metrů od auta, téměř bez života.

A stokrát víc ho zarazilo, když si uvědomil, že sedí v sanitce a zachraňuje jí život.

Nakonec ale přeci jenom chybu neudělal. Ještě se mu mohla hodit.

„Víš, mohl jsem tě tam jednoduše nechat. Malý „děkuju" by tě nezabilo." Řekl, když si všiml jejího vražedného pohledu.

Vražedného pohledu, který byl stoprocentně oprávněný. Christophera pouze bavilo předstírat, že si to nedokáže přiznat.

Emily si jenom odfrkla a nesouhlasně cukla hlavou, což jí zapříčinilo doznívající bolest a místností se ozvalo její slabé syknutí. Vypadala vážně úděsně.

„Snad nečekáš, že ti doopravdy poděkuju? Podívej se na mě. Je to tvoje chyba." Zavrčela, ale hned poté se jí po tváři prohnala nejistota, jelikož se Chris přiblížil nepříjemně blízko. Stál teď místo na konci postele jen pár centimetrů od jejího polštáře a z očí mu šlehaly blesky.

Nebylo to ale z naštvanosti, vypadal spíš, jako kdyby jí měl každou chvíli oznámit dobrou zprávu.

A to jí štvalo a zároveň děsilo víc, než cokoliv jiného.

„Moje chyba? Chceš říct, že je moje chyba, že ses tehdy vloupala do mé kanceláře?"

Emily byla příliš vyčerpaná na to, aby se s ním dohadovala o tom, že to vlastně technicky vzato vloupání nebylo. Jeho neschopná recepční jí pustila, a kdyby se zrovna v ten moment nevrátil, nejspíš by na to ani nikdy nepřišel.

A ona by teď neležela na nemocničním lůžku a nesnažila se pomocí myšlenek zadusit člověka sklánějícího se nad její hlavou.

„Víš moc dobře, že to tím nemyslím." Ohradila se a modlila se, aby se odsunul. Bohužel pro ni, neodsunul. A ani to neměl v úmyslu. „Zajímalo by mě, proč zrovna Stone." Pronesl zamyšleně a pečlivě sledoval její reakci. Bylo jasně vidět, že ji to zaskočilo. Nic jiného taky nečekal.

Nevěřícně mrkla a poté si nervózně zkousla spodní ret. Nikdy předtím to neudělala a zrovna teď v tenhle moment, v jejich blízkosti to Christopherovi připadalo vražedné.

Vražedně nebezpečné.

„C-Cože??" Zašeptala a chtěla zopakovat svůj poslední čin, pak si ale nejspíš uvědomila, co vlastně dělá a rychle přestala. I tak si toho ale všiml.

„Mohla si mi říct jakékoliv jméno a ty sis vybrala Stone. Proč zrovna Stone?"

Takže ví, že to není mé pravé příjmení? Jak?