Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 10. |Mr. Morgan|

-Emily-

Srdce mi vynechalo dva údery, když se dveře otevřely a dovnitř vešla vysoká osoba zahalená ve tmě.

V ten moment jsem litovala, že jsem alespoň nezalezla do nejbližšího kouta, protože strach, který se mě zmocnil, byl nezvladatelný.

Adrenalin mi pumpoval do těla takovou rychlostí, že jsem málem ztratila kontrolu nad nohama, a skácela se k zemi.

Když ten člověk vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře, rozeznala jsem jeho rysy.

Byl to muž, vysoký, v tmavém perfektně sedícím obleku a slabé světlo mi dovolovalo zahledět se i do jeho tváře.

Měl tvrdé rysy, ale přitom vypadal...klidně.

Když mě zaregistroval, prvně se mu na tváři objevilo udivení, poté se ale jeho výraz změnil na hravý.

Na sucho jsem polkla. Něco na něm bylo, Něco, co mi nedovolovalo zůstat klidnou.

A nebylo to jenom kvůli tomu, že se mě nejspíš každou vteřinou chystal zabít.

„Ehm, j-já, já."

Místností byla cítit jeho silná, ale přesto decentní vůně. Slova se mi zasekla na jazyku a já začala panikařit.

Když jsem sem šla, věděla jsem, že riskuju svůj vlastní život, ale nejspíš jsem to nebrala tak vážně, aspoň ne do teď.

Tak moc jsem chtěla najít Jasona, že jsem zapomněla racionálně myslet.

I kdybych si vymyslela nějakou příhodnou historku, jak jsem se uprostřed noci dostala do jeho kanceláře, štos ukradených papírů, které jsem svírala v ruce, by mi nejspíš moc nepomohl.

„Omlouvám se, ale nejspíš jsem na naši pozdní schůzku dočista zapomněl."

Promluvil a mmě naskočila po těle husí kůže. Musel mluvit s tou sekretářkou.

Měl výrazný britský přízvuk, který jeho hlasu jasně imponoval.

Takže tohle je Christopher Morgan.

Zamyslela jsem se a chtě nechtě jsem si ho musela ještě jednou prohlédnout.

Nejspíš si toho všiml, protože se samolibě pousmál a pomalým krokem mě obešel.

Stála jsem pořád na tom stejném místě a připadala si jako nějaká lovná zvěř.

Elegantně se posadil do svého křesla a já se za ním otočila, čímž jsem byla opět nucena čelit jeho zlověstným očím.

„Co pro vás můžu udělat slečno...?"

Zarazila jsem se. Přece mu nebudu dávat své jméno.

„Ehm, Stone."

Moje podvědomí mi právě dalo bolestivou facku.

Stone? Stone? To jako vážně?!

Já se sama sobě snad zdám.

Nebyla žádná naděje, že by si toho, co jsem držela v ruce, nevšiml.

Měla jsem to spočítané. Už jenom odpočítával minuty, do mého žalostného konce.

„Odpovíte na moji otázku, slečno Stoneová?"

Vyslovil to jméno, jako kdyby se mi vysmíval. Jako kdyby mě znal a věděl, že to byla lež.

Nesmysl. Nikdy předtím jsem ho neviděla.