Spoutaná

#5 - Jeho bratr

Klid, klid. Jen jak se to rodiče dozví tak to výkupné zaplatí. Určitě. Vždyť mě maji rádi..

Třásla jsem se.. ale co když ne natolik aby byli ochotní za mě to výkupné zaplatit? Co když mě tu nechají? Co se mnou bude.

V tom jsem ucítila něčí ruce na svých ramenou.

Jason si mě otočil k sobě a setřel mi palcem slzu z tváře. Sklopila jsem oči. Z nějákého důvodu i přesto, že mě unesl jsem k němu necítila až tak silnou nenávist.

Ruku mi jemně položil na bok. Bylo to příjemné. Jemně jsem zavřela oči a cítila jsem silnou vůni kolínské smíšenou s opalovacím krémen. Druhou rukou mě pohladil po tváři.

Pomalu se ke mně naklonil, vím, že mě chtěl políbit. A na malou sekundu jsem měla chuť se nechat. To slabé smutné já by mu polibek opětovalo.

Ale já nejsem slabá!

Uhla jsem hlavou. "Je mi něják špatně." zamumlala jsem a vykroutila jsem se z jeho tak příjemných doteků.

On se na mně prázdně podíval, přikývl a než jsem vyběhla z místnosti, tak jsem slyšela jeho tiché zamumlání.

"Tohle už se nesmí stát, nikdy.."

Rozrazila jsem dveře a octila jsem se na terase. Rychle jsem za sebou zavřela a rozhlédla se kolem.

Ocitla jsem se zase na zahradách jeho obrovského pozemku, akorát na druhém konci než kde se odehrálo mé "milé" seznámení s kamarády Jasona.

Vyjdu vstříc té nádherné zahradě. Narozdíl od vyšperkované části s bazénem, grilem, barem a dalšími takovými věcmi tahle působí víc.. divoce? prirozeněji? líp?..

Na zahradě stojí velký strom, na kterém je pověšena obyčejná dřevěná houpačka.

Pomalu přejdu po trávníku plném drobných kvítků a sednu si na ní.
Odrazím se od země a zhoupnu se.

Míham nohama dozadu i dopředu než se konečně vysoko rozhoupnu.

Zakloním hlavu, zavřu oči a vlasy se mi uvolní z culíku. Poletují ve vzduchu a já se zasměji. Je to tak normální věc a já jsem tak nadšená. Cítím se konečně aspoň trochu normálně.

Když po několika minutách otevřu oči už se se mnou houpačka nehoupe. Slezu z ní a sundám si plátěnky, které jsem měla na sobě. Bosýma nohama se zabořím do hlíny.

Je to nádherný pocit. Boty nechám za sebou a jdu dál zahradou. Spatřím jezero. Nebo spíš malý rybník.

Kolem je jenom jedna lavička. Která je však už obsazena.

Sedí na ní William. Will. Jasonův (zřejmě) mladší bratr.

Světlé vlasy mu spadají do obličeje od toho jak má hlavu skloněnou ke knížce.

Mám zmizet? Nebo jít za ním?

"Jéé, ahoj Cass." tak asi nic. Kouknu se mu do očí. Hezky se usmívá.

"Ahoj Wille." opětuji úsměv a sednu si k němu na lavičku.

"Co ty tady, nejsi s Jasonen?" zeptá se.

"Ne.. my jsme se nějak nepohodli." zamumlám a upírám oči do země.

"Aha." přikývne a já na něj pohlédnu. Naše pohledy se setkají.

"A kolik ti vlastně je?" zajímám se.

"Devetanéct," odvětí, "momentálně studuju, ale rozhodl jsem se dát si pauzu. A brácha se nabídl, že bych na pár týdnů mohl být u něj. Ale nezmínil se, že tady má přítelkyni." podívá se na mě se zájmem.

Ne.. teď bude chtít podrobnosti o našen vztahu.

"Jo.. my jsme spolu teprve krátce." řeknu vyhýbavě. On očividně pochopí a už se dál nevyptává, budu ho udržovat v domnění, že jsme rozhádaní.

"Chápu." mrkne a já se lehce zasměji.

Potom se spolu dále bavíme. Dozvím se, že dospíval hlavně s matkou, otec je opustil už dávněji. Že rád čte a píše, máme velmi podobný vkus a zájmy. Taky má doma psa a miluje fotbal. Vážně si rozumíme a konečně mám pocit, že se s někým po delší době můžu normálně bavit.

"A co vlastně čteš, Wille?" lehce do něj dloubnu.

"Ale nic." snaží se knihu schovat, ale já se po ní natáhnu. Když už jí skoro chytnu, Will jí uchopí do dlaně a posune jí až na kraj lavičky.

"Ty syčáku!" směju se a plácnu ho do ramene.

"Auuuu." zaskučí z legrace a já využiju toho, že nedává pozor a přelezu ho.

Uchopím knihu a vyběhnu.

"Copak to asi náš Will čte?" křičím škádlivě zatímco oběhnu rybník.

Will si založí ruce v bok varovně se na mě podívá, ale pak se usměje.

Podívám se na obálku. Anna ze zeleného domu. Otevřu jí. Je to opravdu staré vydání.

"A co je na téhle knize tak strašnýho?" Pozvednu obočí a listuji dál.

"Je to klasika. Číst tyhle knihy se v téhle době už nehodí." zamumlá a já pokrčím rameny.

Chvíli je ticho a pak položím knihu na zahradní stolek.

A v tom ucítím jak do mě někdo strčil a já padám do vody.