Kamarádova Sestra

Část 27

„Dnes jsme se sešli, abychom se rozloučili se Sofií, která bojovala do posledních sil, ale přesto nevyhrála." Řekl kněz a já jsem se rozplakala, rozleželo se mi to v hlavě a nakonec jsem zjistila, že ona mi bude moc chybět, naučila mě tolik věcí a já jsem jí moc dlužná. Máma, která stála vedle, mě mi stiskla ruku a já jsem se na vteřinu pousmála. Slova, která tu zazněla, mi splývala do sebe.

„Moje dcera udělala hodně chyb, ale přesto měla ráda jedno rčení. Je od Gándhího, byl to její nejoblíbenější spisovatel a to přísloví zní:

Proč hledáš venku to, co je ve tvém nitru.

Nikdy jsem nezjistila, proč zrovna tohle má nejradši ani nezjistím." Na konci se rozplakala.

„Jsem otec Sofie a jsem tady jen na její pohřeb. Nikdy si neodpustím, že jsem s ní netrávil dostatek času, abychom si mohli víc poznat." Hluboký, neznámý hlas. Pak už jsem nechtěla slyšet nic.

„Usměj se Tay." Vykřikla Sofie.

„Už se usmívám." Zasmála jsem se.

„Ještě víc." Vykřikla nadšeně.

„To už nejde." Zařvala jsem.

„Nevymlouvej se." Pořád řvala.

„Tak poraď." Řekla jsem nakonec.

„Zasni se a řekni, co jsi ještě nikdy necítila." Řekla potichu.

„Lásku ke klukovi." zašeptala jsem.

Tehdy jsem nikdy nemluvila s klukem kromě Connora, ale to je jasné. A teď? Nevím, proč já jsem potkala Brada, ale aby pod tím nebylo ještě něco jiného.

*****

„To jsi hodný, že ses aj v týdni za námi zastavil." Řekla mi máma a donesla mi kávu.

„Děkuji." Řekl jsem.

„Jak to vlastně teď máš, chodíš s někým?" zeptala se a napila se kávy.

„No, někoho mám." Řekl jsem rychle a těšil jsem se, až budu po výslechu. Mámin dům byl plný chaosu, máma milovala pestré barvy a tak vypadal i její dům.

„A je to hodná holka?" zeptala se opatrně.

„Je." odpověděl jsem jí.

„To je dobře." Přitakala.

„To jo." Uchechtl jsem se. To bude ještě dlouhé odpoledne, proč jsem sem vůbec jel? Ale pak mi došlo, že jsem nechtěl být sám.

*****

„Tay jsem ti moc vděčná, že jsi došla." Řekla mi máma Sofie.

„Vždy se musí odpouštět." Řekla jsem.

„I když je to těžké." Doplnila.

„Kdybyste něco potřebovala, řekněte nám." Ozvala se máma.

„Jste moc hodná, ale myslím, že jsme se s manželem domluvili, že se za ním přestěhuji." Řekla nám.

„A kdy se budete stěhovat?" vyzvídala máma.

„Asi tak za měsíc." Odpověděla nám.

„A ty mladá dámo začni žít, moc času ti nezbývá." Řekla tichým hlasem, při kterém mě zamrazilo, zůstala jsem stát jako přikovaná.

„Sbohem." Řekla mi a já nemohla ze sebe dostat ani hlásku.