Část 1

9.4K 488 11

Probudila jsem se. Věděla jsem, kde přesně najdu batoh, kartáček, hřeben, oblečení a snídani. A proč to říkám, když tohle všechno ostatní vidí? Jsem slepá od narození. Nevidím nic, ale zvykla jsem si. 

Postavila jsem se a udělala pět kroků ke skříni, vytáhla nachystané oblečení. Oblékla jsem se a sklonila se pro batoh, s batohem na zádech jsem šla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a učesala jsem se. Udělala jsem dalších dvacet kroků a zastavila se před schodištěm. Překonala jsem každodenní překážku.

„Ahoj." Pozdravila jsem svoje dvojče.

„Čus." Řekl Connor. Connor nebyl slepý a většinou o víkendech nebyl doma, jak on říká: někde paří. Chodil do normální školy a žil život šestnáctiletého teenagera. 

Sedla jsem si na svoje místo, měla jsem připravenou snídani jako každý den. Pojedla jsem a přesně v té chvíli mi zazvonil budík, abych vyrazila před dům. 

Školní autobus zastavoval na přesném místě. Chodím do školy pro zvláštní děti (jak někdo říká retardovaná škola), ale mně to nevadilo. Všichni se tam známe a pomáháme si navzájem. Naše škola se rozkládá v panství za městem. Rodiče dost pracují, ale mají čas mi nachystat všechny věci, takže zrak ani nepostrádám. Uslyšela jsem rachot školního autobusu, jako vždy jel pozdě. Slyšela jsem kvílení brzd a otevření dveří.

„Ahoj Tay." Pozdravil mě řidič.

„Dobrý den pane Woostoku." Řekla jsem a sedla si na svoje místo. Každý z nás má svoje místo. Věděla jsem, že za mnou sedí hluchá Ela, přes uličku autista John a za ním němá Katniss. Bylo nás víc a nemělo cenu, všechny představovat. Většinou mně říkali, abych se podívala na to a na to, až potom jim vlastně došlo, že nevidím. John mluvil na hluchou Elu a Ela se ptala na něco Katniss, tak to bylo každé ráno. Ano, každý den ve škole byl stejný i víkendy byly pro mě stejné. 

Někdy jsem si říkala, jaké je to vidět barvy a jejich odstíny. Neumím si je představit a jedinou, co znám je černá, ani si neumím představit, jak vypadám. Jakou mám kůži, jaké vlasy, co mám právě na sobě a jak vlastně vypadá moje tělo. Někdo by dostal infarkt, kdyby se ráno nemohl podívat do zrcadla, ale já jsem to brala jako zbytečnost. Autobus zastavil a já jsem ucítila dotyk na ruce.

„Můžeme?" zeptala se Ela. Přikývla jsem, stoupla jsem si a Ela mě vedla. Všichni si pomáháme a tím doplňujeme nedostatek druhých.

„V pořádku?" zeptala se mě Ela, mluvila špatně, ale to bylo tím, že sluch ztratila v pěti letech. Už jsem chtěla odpovědět, když mi došlo, že je to houby platný. Tak jsem zase přikývla. Ela mě zavedla do mojí učebny, sama chodila do jiné, každý měl svého učitele.

„Jak ses vyspala Tay?" zeptala se mě učitelka.

„Dobře." Odpověděla jsem.

„A co jsi dělala o víkendu?" zeptala se.

„To samé jako každý víkend." Řekla jsem trošku zklamaně.

„To nevadí." Její milý hlas, o ní vypovídal, že musí být moc hezká. Nemyslím hezká jako na pohled (to ani nevím, jak to vypadá), ale vnitru. Musela tam mít duhu plnou nejkrásnějších barev. A co víc si může člověk přát?



Kamarádova SestraPřečti si tento příběh ZDARMA!