Kamarádova Sestra

Část 11

„A kam pojedeme dneska?" zeptala jsem se Brada, ale už dávno jsem věděla, že mi to neřekne.

„Proč se za každou cenu, musíš ptát?" zeptal se.

„Protože je to pro mě důležité." Odpověděla jsem. Nechápala jsem, proč se ke mně chová, tak mile.

„Já ti nic neudělám nikdy." Řekl a lhal. Možná tehdy jsem mu to věřila, ale to byla pouhá shoda náhod.

„Věř mi." Jeho hlas zněl nervózně.

„Proč jsi nervózní?" zeptala jsem se nechápavě.

„Nevím." Odpověděl mi. Co je to s ním?

„Děje se něco Brade?" zeptala jsem se.

„Nic se neděje." Odsekl.

„Ale děje. Proč se chováš tak divně? Proč si na mě tak hnusný?" zeptala jsem se ho.

****

Proč se v tom pořád rýpe, nemám na ni dnes náladu.

„Brade, jestli ti to nesedí, odvez mě domů a přijeď jindy." Odpověděla naštvaně. No super, teď je naštvaná i ona.

„Moc jsem se nevyspal." Začal jsem, jen přikývla.

„A neměl jsem moc dobrý den ve škole, pořád mě někdo otravoval, promiň." Dokončil jsem.

„To nevadí." Řekla, ale neusmála se.

„A teď ty?" zeptal jsem se.

„Co jako? Moje dny jsou pořád stejné, každý den vstanu a je pořád stejný, myslíš, že mě to baví? Dělat to samé už deset let?" ptala se a byla zamračená.

„Ale když tě někam vezmu, není to stejné." Řekl jsem.

„Aspoň něco." Zamumlala.

„Kdybych žil jako ty, tak bych brzo zemřel, tohle bych nepřežil." Svěřil jsem se jí.

„Já umírám už roky vevnitř, skoro nikdy jsem se nesmála, až mě bylo špatně, nikdy jsem nebyla na večírku, protože mám kontroly a moji rodiče dělají všechno proto, abych se podívala na svět, a zapomínají na to, že chci něco jiného, že chci se zamilovat, že chci být normální, i když nikdy nebudu, nepochopí, že chci být volná." Svěřila se mi.

„Máš štěstí, vím jak ti pomoct." Řekl jsem a stiskl její ruku.

„Opravdu?" zeptala se nedůvěřivě.

„Věř mi." Řekl jsem naléhavě, jako bych potřeboval její důvěru, jako by mi na tom závisel můj život. Ničemu jsem nerozuměl a nic mi nechtělo pomoct. Tay si asi neuvědomuje, že mi taky pomáhá zjistit, kdo vlastně doopravdy jsem. Šli jsme parkem v ruku v ruce a já jsem si přál, aby to bylo navždy, netušil jsem, jestli ona na mě myslí, když usíná, ale já na ni myslel nejen při usínání, ve škole prostě celý den. Celý den jsem viděl její obličej, s těmi černými brýlemi, protože tak byla hezčí.

„Na co myslíš?" vytrhla mě z myšlenek.

„To bys nepochopila." Odvětil jsem.

„Takže na sport nebo na auta?" zkusila hádat.

„Tak nějak." Lhal se. Bál jsem se, že kdybych jí to řekl, tak by to nepochopila, ale jednou jí to řeknu.