ELEANORA

Erikův přítel=můj nepřítel?/27/

„Je načase to ukončit," zašeptala jsem.

Nemohla jsem to vzdát kvůli všem, co v mé blízkosti přišli o život. Kvůli těm, co se obětovali, abych tu mohla zůstat, proto jsem se ji už nesměla odevzdat. Bylo mi jedno, kolik životů to bude ještě stát. Hlavně, že už ji jednou a navždy zastavím.

Teple jsem se oblékla a vydala se na zastávku. Čekala jsem na první autobus, který pojede na místo, odkud jsme s Andreou uprchly. Byla mi hrozná zima, už jsem sotva zvedala nohy. Zrovna jsem se plahočila do kopce vedoucímu k onomu lesu. Zdálo se mi, že mě někdo sleduje, už mi to ani nepřišlo divné. Šla jsem dál jako by nic a okolí jsem úplně ignorovala. To, že skutečně nejsem sama, vyšlo na povrch až v lese.

Sledovaly mě nějaký děcka, celou tu cestu. Zrovna jsem stála na křižovatce v lese, když mě ta banda obklíčila. Nevěděla jsem, o co jim jde, ale strach dokázali nahnat. Kdyby tam byl jen jeden z nich, nebo dva, možná bych si s nimi i poradila, ale byly tam na mě ve čtyřech. „Pudeš s náma," rozkázal mi jeden z nich.

„Nikam nejdu," zakroutila jsem hlavou.

Musela jsem rychle vymyslet, jak se z toho dostat.

„Tak už ji chyť!" zařvala jedna z holek na kluka.

Ten se rozběhl proti mě, bránila jsem se mu, ale nakonec jsem stejně skončila obličejem v ledovém sněhu. Byli v přesile, nemohla jsem s tím nic udělat. Na zemi jsem schytala několik kopanců do žeber doprovázených nadávkama.

Popadli mě pod pažema a po kolenou táhli k místnosti. Tam mě posadili na židli, kluk mě svázal. Nevěděla jsem o co jim jde, nebo co mě čeká. Na okamžik se všechno uklidnilo, stáli tam a zírali na mě. Já jsem se bála jenom pohnout, natož něco říct. Přejížděla jsem je pohledem a pomalu přicházela na to, kdo vlastně jsou.

„Proč si to udělala!" zařvala na mě ta holka.

„Neudělala a ty to víš Mari," řekla jsem naschvál její jméno v naději, že je to, že je znám, od jejich plánů odradí.

„Aha, takže Erik, nebo Anna ti o nás vyprávěli," naklonila se blíž ke mě.

„Nikdy bych mu neublížila," rozbrečela jsem se při myšlence na něj.

„Tak to aspoň přiznej!" zařvala na mě.

Mohla jsem zalhat, aby mě nechali. Ale nedokázala jsem jeho smrt vzít na sebe.

„Umřel pro mě, né mojí rukou!" zařvala jsem nazpátek.

Ona se naklonila a flusnula mi do obličeje.

„Zabila si ho a všechny ostatní, poldové sou neschopný, nebo tě naschvál přehlížej, ale my ne, my sme tady pro spravedlnost," varoval mě Lukáš.

„Taky vám o mě musel vyprávět, kdybyste ho poslouchali, ani by ste si nemohli myslet, že jsem mu snad ublížila," bránila jsem se.

„Jo, ale to už je dávno. Ty si se na něj pak vysrala a on se k tobě stejně vrátil a na nás se vysral!"

Zasyčel na mě Honza.

„Nikdy bych mu neublížila," zopakovala jsem.

„Drž hubu," praštila mě Marie, kterou moje řeči vytáčely.

Byla tam ona, Lukáš, Honza a Natka, ta jen stála v pozadí a tomu všemu beze slov přihlížela. Znala jsem je, byli to Erikovi přátelé. Trávil s nima a Annou všechen svůj čas, když jsem se s ním přestala bavit. Mluvil o nich moc pěkně, ale prý ho stahovali dolů, takže nakonec kontakt s nimi přerušil.

„Nepustíme tě dokavaď se nepřiznáš, nahrajem si to a pudem za fízlama. Donutíme je dělat jejich práci," vytáhl Honza mobil a naznačil mi ať konečně začnu mluvit.

Kroutila jsem hlavou, že to neudělám.

„Dobře, jak chceš," procedil nepříjemným tónem skrz zuby.

Podal mobil Lukášovi a z kapsy vytáhl nůž. Nehodlala jsem se přiznat k něčemu, co jsem neudělala. Já bych ho nemohla zabít, vždyť jsem ho milovala. Vracel se s nožem zpátky ke mě, přiložil mi ho ke krku a zatlačil.

„Tak mluv!" zařval na mě.

Už jsem viděla, jak mi snad i podřezává hrdlo. Náhle je něco vyplašilo. Já jsem nic neviděla, ani neslyšela, ale oni utíkali, jako by zahlédli samotnou smrt. Odvázat se, mi nedělalo sebemenší problém, uzel byl dost odfláklý.

Otřela jsem si krev pod nosem a zhluboka se nadechla. Nic jsem si z toho, co se stalo, nedělala. Vlastně jsem si to i zasloužila. Všichni kvůli mě umírali, takže menší výprask byl na místě. Smířila jsem se s tím, jako bych snad do teď netrpěla dost. Musela jsem rychle dodělat to, kvůli čemu jsem přišla a taky odtamtud co nejrychleji zmizet. Nebylo to bezpečné zdržovat se v lese, navíc byla nehorázná zima. Kdyby mi ujel autobus, domu už bych se na noc nedostala.

Začala jsem se hrabat v promočených zbytcích majetku. Hledala jsem cokoliv, co by mohlo pomoc, jakékoliv vysvětlení. Dopis na rozloučenou. Cokoliv, co by objasnilo sebevraždu její mamky. Když Eleanora umřela, neměla už přece důvod dál mezi živými zůstat, ale na druhý břeh taky neodešla. Potřebovala jsem přijít na to, co ji tam drželo. Nějaké dokumenty a popsané papíry všechny ty tragédie přežily, ale nebylo to nic důležitého.

Hledala jsem tam skoro dvě hodiny, ale marně. Promrzla jsem na kost. Sedla jsem si do rohu místnosti pod jediný zbylý kus střechy, aby na mě alespoň chvíli nesněžilo. Prohrabávala jsem věci, co tam kolem mě ležely. Jako bych najednou věděla kde hledat, pomohl mi snad někdo z těch, co tam na mě čekají nahoře? Našla jsem otcův dopis na rozloučenou, důvod proč se nejspíš matka oběsila. Na papíře stálo

"Nemůžu tu dál zůstat zlato, úplně jsi se pomátla. Vím, že to máš těžké, ale taky to nesu těžce, takhle se s tím vyrovnávat nemůžeš. Vracíš se domu pozdě večer s rukama od krve, co se to k sakru děje? Ráno se budím celý polámaný. Pořád mluvíš sama se sebou a ty vzkazy napsaný krví?! Jsi magor, přesvědčovat mě, že to napsala naše mrtvá dcera. Takhle to dál nejde, je mi líto, ale musím ti dát sbohem. Naši dceru miluju nadevše a nikdy si neodpustím, že jsem tam nebyl, když se to stalo, ale tohle já nechci. Sbohem lásko..."