ELEANORA

Prosím neberte mi křídla/18/

„Mám to!" zakřičela jsem nadšeně.

Erik ke mě přiskočil tak rychle, že málem shodil celý noční stolek. Posadil se na židli. Svoji ruku obtočil kolem mého pasu a věnoval pohled článku, který jsem našla.

„Vidíš?" najela jsem myší na titul stránky.

„Tak už to neoddaluj," napomenul mě a na článek klikl místo mě.

Četla jsem nahlas „Při požáru v..."

Po pár přečtených slovech vypadl proud.

„Nemyslíš si snad, že to celé je jen náhoda?" zeptala jsem se ho opatrně a opřela se o jeho hruď.

Měla jsem strach, takový jako nikdy dřív. Bála jsem se toho, co s námi bude dál. Měli jsme to nechat být, takhle jsme ji určitě ještě víc rozzuřili.

„To bude dobrý, zbytečně se stresuješ," políbil mě na čelo a hladil ve vlasech.

„Jdu to nahodit, dobře?" uklidňoval mě.

Zvednul se ze židle a vydal se směrem ven z místnosti. Nevěřila jsem tomu, že chce vážně odejít. Začaly mi kapat slzy na tváře, hezky jedna po druhé, až nakonec tekly proudem.

„To není dobrý nápad," popadla jsem ho za zápěstí, aby nemohl odejít.

Ale neposlouchal mě. Vydal se do chodby, zmizel mi z dohledu.

„Eriku neee," řvala jsem hystericky do temnoty.

Dlouhou chvíli bylo jen ticho, potom se ozvala malá rána. Jako by dopadl na zem a ona ho přetáhla přes práh. Hrklo ve mě, úplně jsem ztuhla. Nebyla jsem schopna jediné reakce. Pak mi došlo, kam ho asi vláčí.

Musela jsem ji hodně rychle zastavit.

„Hej, ty hnusná zrůdo, tak se rozhodni. Chceš jeho, nebo mě, já si myslím, že v tom máš celou dobu jasno! Ale ty se bojíš, na mě prostě nemáš, co?!" vřískala jsem na ni zuřivě.

Věděla jsem, že bych proti ni neměla jedinou šanci, ale chtěla jsem ho nějak zachránit. Ona se ke mě skutečně otočila a zase na mě koukala s tím jejím přiblblým úsměvem.

„Chceš abych ho pustila?" zaskřehotala sotva srozumitelně.

„Fajn."

Nejdřív to vypadalo, že se nic neděje. Potom to ale přišlo. Jedna rána za druhou.

„Neeee, ty svině, řekla jsem ať si jdeš pro mě." koktala jsem ubrečeně.

A ona mě poslechla. Její kroky se blížily mým směrem. Naskočila mi husina po celém těle. Sledovala jsem tmu před sebou a čekala, kdy se tam zjeví její obrys.

Víte jak jsem poznala, že už je opravdu blízko? I přes fakt, že jsem byla pohlcena tmou? Její vzdálenost udávala míra puchu, který se za ní linul. Táhla z ní smrt. Její nechutné tělo jsem viděla, až když stála na krok ode mě. Stoupla si tváří v tvář se mnou. Položila mi dráp na tvář a sjela s ním pomalu přes bradu ke krku.

„Moje," zašeptala mi do ucha.

Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy mě bude chtít zase zapálit, ale proč to dělala? Musela jsem tomu nějak rychle zabránit. Uhořeli by jsme tam oba dva. Když jsem to potřebovala nejvíc, nic mě nenapadalo. Naštěstí jsem přeci jen na něco nakonec přišla, plán to nebyl ideální, ale nic lepšího jsem neměla. Bude to fungovat? Určitě ne, ale co jiného mi zbývalo.

Zvedla jsem ruku nad hlavu, abych ji zmátla a prostě jsem ji jednu vrazila. Ta jen pootočila hlavu vlivem tlaku, ale alespoň vypadala dost zaskočeně. Jen tam tak stála, neuhodila mě, nezapálila, jen čekala, ale na co?