ELEANORA

Parta do nepohody(3)

Probudily mě tupé rány. Byl to vítr, který mlátil oknem o jeho vlastní rám. Musela jsem ho zapomenout zavřít. Venku byla ještě pořád tma. Odhadovala jsem to tak na tři ráno. Bylo mi jedno kolik je, nebo není. Předchozí den jsem totiž úplně pozapomněla na jídlo a pití, proto jsem si šla nachystat brzkou snídani. Je dost možné, že kvůli tomu mi bylo pořád tak slabo. Ono tělo bez potravy nemá z čeho fungovat.

Připravila jsem si misku cereálií a s jídlem se svalila na gauč. K jezení jsem si pustila televizi. Hrála tam nějaká nudná detektivka, já jsem se stejně neuměla dlouho soustředit, tak to bylo nakonec jedno. Prázdnou misku jsem položila na stůl a převalila se na záda. Sledovala jsem podivnou skvrnu na stropě. Byla tam i předtím? Co mi ta skvrna asi tak připomíná? Dělala to se mnou ta samota, nebo jsem byla takhle divná vždycky?

Možná mi přeci jen setkání s Erikem pomůže. Radost jsem z toho ale neměla, bála jsem se. Vědomí mi napovídalo, že se nic dobrého nestane, vycouvat jsem ale nemohla. Odpočatá, najedená, jsem se konečně odhodlala něco dělat. Nejdřív jsem ale musela zjistit, jestli jsem doma sama. Chtěla jsem si pustit písničky, ale na rozzuřený otcův řev, kdybych ho náhodou omylem vzbudila, jsem zvědavá nebyla.

A tak jsem se ze všeho nejdřív vydala do jeho ložnice. Klidně bych se vsadila, že tam nebude, sázku bych samozřejmě vyhrála. Pokoj byl prázdný, teda ne tak úplně. Byl plný bordelu, prostě naprostý chaos. Jen otec se tam nikde neválel. I když nevím, jestli bych ho tam na zemi v těch odpadcích vůbec našla, kdyby ano.

Jednou jsem si takhle taky myslela, že doma není. Dokonce jsem na něj i volala a neodpovídal. Procházela jsem místnost po místnosti, protože bych byla přísahala, že jsem ho slyšela předtím přicházet. Že bych měla slyšiny jsem si nechtěla připustit. Tak zlé to se mnou snad ještě nebylo. Když už jsem si myslela, že bylo, ozvalo se z koupelny podivné chrčení, chroptění a sténání. S očima navrch hlavy a hrůzou trochu mi svazující nohy, jsem nakoukla dovnitř. Napadalo mě jediné - v koupelně je divočák. Neptejte se mě, jak jsem si myslela, že sa tam dostal. Řešení bych dohromady nedala. S pohledem upřeným do místnosti jsem zjistila, že divočák tam není. Chrčení a chroptění totiž najednou doprovodil nějaký neurčitý výkřik zpod hromady špinavého oblečení. Prvotní úlevu, že nebudu vyhánět z koupelny rozzuřeného divočáka, vystřídalo zhnusení nad tím, že se tam válel můj vlastní otec.

Neměla jsem koho vzbudit, tak jsem si pustila hudbu. Aby to tam alespoň trochu ožilo. Otevřela jsem dveře do každé místnosti a všechna okna. Potřebovala jsem průvan čerstvého vzduchu. Nedalo se tam totiž skoro dýchat. Vyvětráno bylo, nádobí jsem umyla, najedená jsem taky byla, tak co dál? Dala jsem přednost pořádné sebekritice před jakoukoliv další prací.

Sundala jsem deku která zakrývala starožitné zrcadlo v mém pokoji. Jak jsem tam tak jen stála a dívala jsem se na sebe, došlo mi, že já si vlastně nemám co vytýkat. Teď to myslím naprosto vážně, jsem prostě dokonalá. Vypadala jsem dobře, byla jsem ještě ve formě z dob, kdy jsem se aktivně věnovala sportování.

Když tu ještě mamka byla mezi námi, musela jsem vypadat co nejlíp. Chtěla jsem v jejich očích být úplně dokonalá. Měla jsem nutkavou potřebu ji dokázat, že jsem ve všem nejlepší. Že cokoliv, na co sáhnu, zvládnu levou zadní. A ono mi to překvapivě vycházelo. Zkoušela jsem všechno možné. Začalo to gymnastikou, pak přišla atletika a nakonec jsem sklouzla i k plavání.

No a všechno se mi dařilo, teď bych nejspíš byla všem známá. Stala bych se určitě slavnou sportovkyní, kdybych u něčeho zůstala. Mohla jsem být idolem spousty holek a jak to se mnou dopadlo? Po roce stráveném v uzavření mé vlastní mysli nijak valně. Jaké práce mi dalo dostat se tam, kde jsem byla. A zahodila jsem to pro co vlastně?