ELEANORA

Sen/16/

Násilím jsem se vyhrabala z postele. Už dávno bylo ráno, jen já jsem se k vstávání úplně neměla. První co jsem udělala, zvedla jsem telefon. Zameškala jsem hovor od Marty, asi jsem to zvonění musela zaspat. Neváhala jsem ji zavolat.

„Jé, ahoj Elis. Mohla by jsi dneska přijet na kobylu?"

Nebyla to špatná nabídka, ale už jsem měla jiné plány. Erik chtěl jít s valáškama na vyjížďku. Ale vlastně proč nestihnout obojí? Potřebovala jsem se co nejvíc zaměstnat, abych se zbavila špatných myšlenek.

„Promiň, dneska bych to asi nestihla."

Marta si na druhé straně telefonu zklamaně povzdechla.

„Jedeme na trénink na crossy a chybí mi jeden jezdec do počtu. Stačilo by klidně, kdybych tě o půl třetí vyzvedla u tebe."

Na okamžik jsem se odmlčela, potřebovala jsem si to nechat projít hlavou. To by asi čistě teoreticky mohlo jít. Musela bych za Erikem hned vyrazit.

„To by asi šlo, tak stavíš se tady?" navrhla jsem nakonec.

„Domluveno, měj se," zazněl její radostný hlas a potom hovor skončil.

Od doby co jsem byla naplno zaměstnána, se mi Eleanora neukázala ani ve snu. Rychle jsem se nachystala a zavolala rovnou Erikovi. Domluvila jsem se, že u něj do deseti minutek budu. Vyběhla jsem z domu na zahrádku. Na stéblech trávy byla ještě ranní rosa. Vypadalo to krásně, voda se v prvních paprscích slunce leskla všemi barvami. Vzduchem se linula krásná dešťová vůně, byl to den jako z pohádky. A já jsem byla opravdu šťastná. Možná o to celou tu dobu šlo, stačilo se naplno něčím zaměstnat. Pak není čas ani na deprese a ani na nic jiného. Ztratila snad kvůli tomu Eleanora o mě zájem? Možná jsem na ni byla příliš psychicky stabilní, už jsem nebyla tou snadnou obětí, která se kvůli všemu hned hroutí.

K Erikovi domů jsem to vzala poklusem. Vyhlížel mě z vrat, jestli už jdu. Vzala jsem ho do náruče a on mi vtiskl pusu na čelo. Došli jsme si pro koně, nachystali je a vyrazili ven. Měla jsem na starost Kaštánka, bylo to něco nového. Nikdy jsem neseděla na jiném koni, než na Abb. On byl o tolik větší a silnější než ona, že jsem si na něm připadala jen jako hadrová panenka. Mohl by mě tak snadno zabít kdyby chtěl, shodit mě, rozdrtit a rozdupat. To se mi na tom tak moc líbí, ten hazard se životem. Musím věřit tomu, že se mě půltunové stvoření nepokusí při první příležitosti sundat a zabít. A to nejlepší na tom je, že on musí poslouchat mě, já jsem ta, co diktuje pravidla.

„Myslíš, že Eleanora umřela?" zeptal se mě z ničeho nic Erik.

Její jméno mnou trhlo, to nebylo to, co jsem chtěla slyšet. Nehodlala jsem se s ním bavit zrovna o ni. Snažila jsem se na ni tak pracně zapomenout a on ji prostě musel zmínit. Stejně mi bylo už od začátku jasné, že pohled na tělo bez hlavy z mysli už nikdy nedostanu.

„Od toho požáru se mi nezjevila," odpověděla jsem poněkud odtažitě, nechtěla jsem tohle téma nějak víc probírat.

Nechtěla jsem si nechat zkazit den debatami o ní. Erik můj nezájem hned pochopil a už o ni za celou vyjížďku nepromluvil.

Zanedlouho před námi byla velká louka. Vyvolalo to ve mě tolik vzpomínek, dobrých a i těch horších. Nedaleko odsud jsem se poprvé viděla s holkama a právě v lese, kam jsme mířili, se mi život obrátil naruby. Projížděli jsme přes křižovatku, kde se Kaštan tehdy splašil a dovedl nás k budově v lese. Měla jsem na celém těle husí kůži. Otřepala jsem ze sebe ten nepříjemný pocit mrazu a začala se věnovat přítomnosti.

„Dáme závod, jako za starých časů, jen my dva?"

Navrhl smutně Erik. Musel si vybavit ty bezstarostný léta, kdy jsme nemuseli nic řešit, všechno za nás dělali rodiče a my jsme se jen bavili. Bohužel to už byla dávno minulost.