ELEANORA

Vítej mezi námi/17/

„Nechceš ještě pokecat?" zeptal se mě Adam, když jsme se vraceli ze stájí.

Nechtěla jsem, ale odkývala jsem mu to. Vypadal dost nervózní, to o čem chtěl mluvit muselo být náročné, nebo divné téma. Nechtěla jsem to slyšet, ať to mělo být cokoliv, pro mě to dobré nebylo. Zavedl mě od stájí někam do lesa. Byl tam pěkný dřevěný altánek, kde jsme se posadili.

„Když ti teď něco divnýho řeknu, nebudeš se mi smát?" ujišťoval se opatrně.

„Nebudu," pošeptala jsem, byla jsem z něho taky nervózní.

Divnější než můj život to navíc určitě nebude. Zadíval se mi do očí, byl ještě nejistější než předtím.

„Zdál se mi dost divný sen," začal a já jsem hned věděla, že to nebude nic dobrýho.

„Stál sem někde na rozcestí v lese, no a šel jsem dolů po cestě. Na konci byla divná ohořelá budova. Vevnitř někdo brečel, tak jsem tam šel," vyprávěl.

„A proč to říkáš mě?"

Nenechala jsem ho domluvit, musela jsem to přerušit. Víc jsem slyšet ani nechtěla.

„Nepřerušuj mě. Kde jsem to jenom skončil? Jo už vím. No a ta holka tam seděla v rohu, nebrečela, ukázala mi, ať jdu blíž k ní. Chtěla mi něco pošeptat. Anna, Ema, Erik a Elizabeth. To bylo to jediné, co mi řekla. Potom se ještě zeptala, jestli jsem si to dobře zapamatoval. Když jsem ji to odkýval, vrazila mi něco do hrudníku a já jsem umřel. Ty ména jsem neznal, teda kromě jednoho, viď Elizabeth?"

Díval se na mě, jako by byl naštvaný.

„Co ode mě chceš slyšet, jsou to tvoje sny ne moje. Nemůžu za to, co se ti zdá," odsekla jsem podrážděně, nechtěla jsem, aby si to spojoval se mnou.

Ještě by ho taky vtáhla do okruhu lidí, které plánuje zabít. Zadívala jsem se radši do stolu, abych se vyhnula očnímu kontaktu. Mlčela jsem. Neměla jsem, co bych k tomu dodala.

„Elizabeth?" dožadoval se nějakého vysvětlení, moji námitku asi nebral moc v potaz.

„Neviděls zprávy, asi se ti zdá jenom o tom," řekla jsem nakonec, aby mi už dal pokoj.

Neměla jsem s ním nikam chodit.

„Neviděl, co jsem tam měl vidět?" dorážel na mě.

„Ježiš, tak to neřeš," odsekla jsem.

„Ne!" zakřičel na mě.

Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Přišlo mi, že je tam s námi.

„Čeho se tak bojíš? Pojď, podíváme se na ty zprávy hezky spolu, ať vím, co mám hledat," rozkázal mi.

„Nemůžu za tvoje divný sny, jdu domu!" zvýšila jsem na něj hlas.

Nemá mi co přikazovat, nemá na to právo. On mi na to nic neřekl, čekal až se uklidním. Chytl mě za zápěstí, abych nemohla odejít. Nechtěla jsem to dál zdržovat, chtěla jsem odtamtud co nejrychlejc vypadnout. Tak jsem se poslušně usadila a čekala, co najde. Nečekala jsem, že toho najde tolik. Nenašel totiž jenom vraždu, ale i požár a všechno to beze svědků, pachatel neznámý.

„Super, teď to víš, tak konečně deme," zoufale jsem ho prosila o slitování.

„Nechce se mi věřit, že o tom nic nevíš," tlačil na mě.

Na útěk bylo už moc pozdě, naši šanci jsme promeškali. Mezi stromama se ozývalo praskání větviček. Chvílemi jsem i dokonce viděla obrys jejího těla.