ELEANORA

Markova sestra(24)

 Položila jsem se na matraci a zírala do stropu. Celý svět se mi motal. Bylo by tak snadné usnout, kdybych chtěla. Stačilo by jen zavřít oči. Mě se ale ještě spát nechtělo. Vzala jsem si k sobě mobil, abych odbourala nutkání zavřít víčka. Projela jsem si nová upozornění.

 „Hmmm, zajímavý," pošeptala jsem si sama pro sebe. 

Přišla mi totiž zpráva od záhadného Marka. Jak se asi dostal k mému číslu.

 To bylo v tu chvíli úplně banální, hlavní bylo napsat Erikovi. Né o tom, čím jsem si ten den prošla, potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku a jak se vlastně má, chyběl mi. Neváhala jsem a hned mu napsala. Ale on mi neodpovídal, tak jsem z nudy přešla na chat s Markem. Byla jsem zvědavá, co mi zrovna on asi tak může chtít.

 „Už mi řekneš co s tebou je?" 

Přejela jsem zprávu pohledem. Povzdechla jsem si, rozklikla jsem políčko odpovědět. Nevěděla jsem, co mu na to odepsat, nechtěla jsem s ním mluvit o svém soukromí. Jenomže jsem se chtěla dozvědět, co trápí jeho a on mi nic neřekne, pokud nezačnu. 

„To je složitější," napsala jsem nakonec v naději, že se tak nepříjemnému tématu vyhnu.

 „Já mám času dost," odpověděl okamžitě.

 „Nechci si o tom psát," bránila jsem se. 

Bála jsem se napsat cokoliv z toho, co prožívám. Bylo to jiné, než s někým o něčem mluvit. Co jednou napíšu, už nikdy nevezmu zpátky. Vím, že to samé se říká i o tom, co řeknu. Ale co napíšu, bude mít ten dotyčný napořád u sebe a může to proti mě zneužít, nebo to ukázat i ostatním. Zatímco když někomu něco řeknu, taky to může vykecat dál, ale to je potom slovo proti slovu. 

„Tak někam zajdeme," odpověděl Marek. 

Dostal mě do slepé uličky, už jsem se neměla na co vymluvit. Tak jsem jen nějakou dobu seděla a přemýšlela. A vlastně proč ne?

 „Fajn," napsala jsem mu nakonec. 

„Za pět minut jsem u tebe." 

Rychle jsem se navlékla do mikiny a vyplížila se potichu z baráku. Adam si nesměl všimnou toho, že někam odcházím, všechno by se tak hrozně zkomplikovalo. Ztropil by mi scénu a pak by se hádal o tom, že Markovi se jdu svěřit, přestože ho znám sotva den a jemu ne. 

„Tak deme," řekl rázně a rozešel se směrem k lesu. 

Šla jsem poslušně za ním, ale ten strach, co ve mě vyvolával, byl ještě silnější. Dovedl mě k domku na stromě v lese. Vylezl nahoru a podal mi ruku. Nejistě jsem se ho chytla. Měl neskutečnou sílu, lehce mě vytáhl k sobě. Posadili jsme se a on na mě upřel svůj pohled. 

„Teď mluv," vyzval mě nesmlouvavě.

 Nevěděla jsem ani kde začít, stalo se toho už tolik. Navíc jsem nedokázala odhadnout, jestli by mě pochopil, nebo měl za blázna, kdybych řekla všechno. 

„Co jsi vlastně viděl v tý vodě?" zeptala jsem se nejdřív. 

Přece si musel taky něčeho všimnout, nervala jsem se tam sama se sebou. Třeba o tom jen před ostatníma nechtěl mluvit. 

„Co jsi tam viděla ty?" otočil otázku proti mě. 

„Mám toho dost, normálně mi odpověz a já budu mluvit!" zvýšila jsem na něj hlas a to jsem tam ani zdaleka nebyla ta v převaze. 

„Nic sem neviděl. Jako by jsi se rvala sama se sebou. Ale pak sem si všim tý ruky, někdo tě držel, ale proč sem ho teda neviděl?" 

Oddechla jsem si, neviděl ji, takže o něj zjevně nestála. Bohužel to znamenalo, že ho do toho zatáhnu stejně, jestli o tom začnu mluvit.