ELEANORA

Azyl/22/

Ležela jsem strachy schoulená pod dekou na gauči. Bála jsem se jakkoliv pohnout, nebo si i jen dojít na záchod. Nejedla jsem, nepila jsem, jenom jsem tam ležela jako troska v tichosti u vypnuté televize. Co když je v domě, na záchodě, v koupelně, nebo u mě v pokoji a jen tam tak čeká, až to vzdám a půjdu něco dělat?

Po dvou hodinách naprostého ticha mi zavolala Marta (Adamova mamka). Říkala že slyšela o tom, co se přihodilo. Nedokázala popsat, jak moc ji to mrzí. Taky chápala, že mám strach a sama mi řekla, že bych neměla zůstávat doma sama. Nabídla mi, že pro mě přijede a mohla bych nějakou dobu pobýt u nich. Pomocný ruce se vždycky hodí a já bych alespoň nikde nezůstala sama.

Ze srdce jsem ji poděkovala, jako by mi četla myšlenky, přesně to jsem zrovna potřebovala. Překonala jsem ten strach, co mě držel na gauči, abych se mohla jít zbalit. Pobrala jsem jen to nejdůležitější. Ještě jsem nevěděla na jak dlouho budu zůstanu, ale oblečení mi prý klidně nějaký půjčí. Než jsem zmizela, musela jsem ještě zavolat otci, jestli mi to vůbec povolí. Ten byl taky hrozně rád, že nebudu sama doma. Prý ať dělám, co uznám sama za vhodné, jen ať jsem hlavně v bezpečí.

Marta dorazila tak akorát, položila jsem to otci a s kufrem utíkala z domu pryč. Zamkla jsem za sebou dveře a zapadla do auta. Panovalo tam ticho, né trapné, ale uctivé. Nechtěly jsme se bavit o té vraždě, ale jiné vhodné téma nebylo, tak jsme radši dobrovolně mlčely. Pomohla mi se zabydlet v pokoji pro hosty, mluvila o tom jako o skromným pokojíčku, ale bylo tu všechno potřebné.

Mě by klidně i stačil gauč v obýváku, jen abych nebyla sama. Vybalila jsem si věci a šla pomoc Martě s prací. Chtěla jsem alespoň být k užitku, když už jsem navíc. Práci jsme měly rychle hotovou, já jsem ještě musela jít pozdravit Abby. Byla na druhé straně pastviny se zbytkem stáda. Hned co mě uviděla, utíkala mi naproti, jako za starých časů.

Já jsem z toho všeho ale měla podivný, nepříjemný pocit. Jako by mě sledovala. Ohlédla jsem se přes rameno, zamotala se mi hlava a svezla jsem se k zemi. „Elis! El," křičel zděšeně Adam a běžel ke mě. Já jsem se prudce posadila, bolela mě hlava, ale to bylo naštěstí všechno. Věděla jsem, co jsem viděla, ale potřebovala jsem se ujistit. Podívala jsem se nahoru, do okna svého pokoje. Stála tam a koukala na mě. Přitom drápem ťukala na okno.

„Elis, na co se tam díváš?" nechápal Adam.

„Je tam," zašeptala jsem tiše a ukázala na okno.

Když se tam otočil, ona okamžitě zmizela. Nic k tomu neřekl, musel mě mít za blázna. Poslala jsem ho pryč, ať pokračuje v tom, u čeho skončil, že já to nějak zvládnu.

Něco mě nutilo jít znovu na to místo v poli, sama jsem se ale bála. Adama jsem s sebou brát nemohla, měla jsem ten pocit, že tam být nesmí. Bylo to něco, co jsem měla vidět jen já. Tolik odvahy jsem ale neměla. Proto jsem si dovedla Abb na okraj výběhu, nandala ji ohlávku a vyrazila spolu s ní do pole. Celou tu cestu jsem běžela, nemohla jsem se dočkat, až tam konečně budu a uvidím to to, co mě tam tak táhlo. Nechápala jsem, co mě tam tak najednou popadlo, asi jsem se opravdu praštila do hlavy a nebyla jsem ok. ¨

Dorazily jsme na místo. Pustila jsem Abb navolno, aby se mohla pást a já měla volné ruce. Otřásala mnou zvědavost. Došla jsem na ono místo v kukuřičném poli a poklekla. Věděla jsem přesně, kde mám hledat. Přejela jsem prsty po hlíně, byla čerstvě nakypřená, něco se pod ní určitě ukrývalo. Někdo tam schoval něco, co je určené jenom pro mě. Pod prsty jsem ucítila hranu papíru, byla to snad fotografie?

Chytla jsem to mezi palec a ukazováček a zatáhla. Skutečně se tam skrývala fotka. Já, Ema, Anna a Erik na pikniku, holky byly přeškrtnuté krví. K tomu byla přilepená fotka Adama. Erik kolem sebe měl krvavý kroužek. Znamenalo to snad to, co jsem si myslela? Neměl být další na řadě, měla jsem to být já. Projel mnou mráz. Tu fotku jsem tam nemohla nechat, ale u sebe jsem ji taky nechtěla mít. Vyvolávala ve mě nepříjemné pocity.