Když jsem si myslela, že mi dal pokoj, dost jsem se zmýlila. Jenom šel zkusit jinou taktiku. Poslal na mě nějakou svoji kámošku, ale já jsem byla v takové náladě, že bych se klidně o svůj klid poprala. Ani se neobtěžovala zaklepat, místo toho skoro vyrazila dveře. Zastavila se na prahu a sledovala mě. Soudila mě snad? Viděla trosku, s ulepenýma očima, rozvalenou v posteli. A já jsem viděla nevychovanou zrzku, která asi vždycky dostane, co je jí na očích vidět. Ale na mě takový lidi nemají žádný vliv, ani moc.
„Je mi u prdele co tě sere, já sem se přišla bavit a on bez tebe nepude, tak vstávej," nenechala mě odpovědět a kecala dál.
„Na ty problémy zapomeneš, zajistím to," nabídla mi ruku.
Nevím, co si myslela, že právě dokázala, můj zájem si nezískala. Převalila jsem se na druhý bok, tak abych ji neviděla do obličeje. Měla to brát jako jasný ne, ale asi nebyla zvyklá prohrávat. Popadla mě za zápěstí, zvedla z postele a odtáhla z pokoje. Sílu měla, to se jí muselo nechat.
Ze začátku jsem se bránila, bylo to marné. Tak jsem ji jako holka holku poprosila, jestli by mě nenechala se alespoň trochu upravit. Měla jsem ubrečené oči a rozcuchané vlasy, chtěla jsem udělat dobrý dojem, když kvůli mě měli všichni umřít.
„Já jsem Verča," podala mi ruku.
„Elis," odpověděla jsem.
Už ne tak násilím mě vyvedla z domu, kde už tak půl hodiny všichni čekali.
Adam mě hned začal představovat ostatním. Byl tam Marek, nezajímavý obyčejný kluk, ale za jeho úsměvem se skrývala bolest. Další byl David, o něco málo vyšší než já, vlasy střižené na ježka.
„Tak mě pobavte," nadhodila jsem znuděně.
Slíbila mi zábavu, tak ji chci. Bylo hrobové ticho a já jsem se zase začala utápět v myšlenkách. Proč mě prostě nenechal umřít? Viděl tu fotku, musel to pochopit. Oči se mi začaly lesknout slzama. Bylo toho na mě prostě moc. Zamrkala jsem, abych je zahnala, jedna se ale odkutálela po mé tváři, až se nakonec rozprskla na mojí hrudi.
„To budeme celej večer jenom zírat jeden na druhýho?" přerušil ticho Marek.
Z nějakého důvodu se zastavil pohledem na mě. Prohlížel si mě, až zastavil u mých lesknoucích se očí. Viděl to utrpení, co skrývaly a soucitně přikývl, ale jak to myslel? Co ho asi tak trápilo? Protože na první pohled vypadal podobně ztrápeně jako já, což snad nebylo ani možný, vzhledem k mojí situaci. Rychle jsem si otřela oči a dělala, že se nic neděje, jenomže on to viděl. Nejenom tu slzu, ale i tu bolest ve mě. Směřovala jsem svůj pohled do země, bylo mi nepříjemný, jak ve mě dokázal číst.
„Tak deme k jezeru?" navrhl Adam.
„Proč ne," řekl Marek a dál mě sledoval tím svým zvídavým pohledem.
Celou cestu se mě všichni snažili co nejvíc poznat. Chtěli vědět detaily z mého života, ale mě do mluvení zrovna moc nebylo. Nálada už tou dobou byla celkem negativní, takže jsem sem tam něco odpověděla, abych nekazila morálku ještě víc. Tolik lží z mých úst nikdy dřív nevyšlo. Veverčin (Verča) plán moc nevycházel, co jsme vyšli, nepomyslela jsem na nic jiného, než na Eleanoru a moje zásadní rozhodnutí. Zalhala jsem snad na každou otázku co padla, nechtěla jsem aby mě poznali. Nemohli jsme se bavit, čím míň toho o mě věděli, tím líp.
Lhala jsem o kamarádech, koníčcích i soukromí. Všichni kromě Marka mi to žrali. Někdy i Adam na mě hodil takový pohled, že to snad ani nemůžu myslet vážně. On už o mě bohužel něco málo věděl, takže pár lží odhalil a zklamaně nade mnou kroutil hlavou. Ale Marek? Ten mi nevěřil vůbec nic, snad i moje jméno mu připadalo jako naprostá lež. Probodla jsem ho nepříjemným pohledem, on tím svým rychle ucukl, ale jen co jsem se otočila jinam, jeho oči na mě zase zůstaly stát.
ČTEŠ
ELEANORA
Horror(V aplikaci vidím že se mi přeházely kapitoly, na noťasy je všechno vpohodě tak nevím čemu věřit. Kapitoly jsou kdyžtak očíslované.) Chci to ukončit, celé to trápení, jednou pro vždy. Jenže nemůžu najít klíč. Pravda se schovává někde na pomezí mezi...
