ELEANORA

Do blázince mě nedostaneš/19/

O pár dní později si se mnou přišla promluvit Andrea o skutečném stavu Erika. Naštěstí mi zdravotní sestra předtím nelhala. Byl jen pomlácený, nic života ohrožujícího. Měl otřes mozku, rozbitou hlavu, pár šrámů a naražená žebra. Konečně jsem věděla pravdu a nemusela jsem se o něj dál bát. Když mě sem převezli, opravdu jsem si myslela, že nepřežil. To bych té svini jen tak nedarovala, musela jsem zůstat silná, abych to mohla všechno ukončit. Nesměla jsem se od ní nechat dostat do blázince. Potřebovala jsem se zase sebrat, abych tady mohla být pro ty, co mi ještě zbyli.

Doufala jsem jen, že mě mamka nesledovala z nebe. Nechtěla jsem, aby si tím musela prochácházet se mnou. Už si vytrpěla dost a já ji přála napořád jen klid.

Nastal den mého odjezdu domu. Otec mě vyzvedl, odvezl před barák a zase chtěl někam jet.

„Nesmíš mě tu nechat samotnou," koukala jsem na něj velkýma zelenýma očima, ale bylo mi to k ničemu.

„Nemůžu zůstat. Neboj, brzy se vrátím, klidně si sem někoho pozvi, můžou tu zůstat přes noc," nabídl mi a moji žádost ignoroval.

Zabouchl za sebou vchodové dveře, nasedl do auta a odjel.

Jak mě tam po tom všem mohl vůbec nechat samotnou? Rychle jsem doběhla do pokoje a zamknula se. Bylo to jediné místo v domě, kde jsem se cítila alespoň trochu v bezpečí. Musela jsem ještě zkontrolovat, jestli nikdo není ve skříni, nebo pod postelí. Opravdu jsem byla v domě jen já. Sedla jsem si na krajíček postele, nutně jsem musela s někým mluvit. Zmocňoval se mě strach, potřebovala jsem se nějak uklidnit. Jediný, kdo by mě teď mohl vyslechnout, byl Adam.

Nechtěla jsem aby za mnou jezdil, stačilo by mi jen se mu dovolat a popovídat si. Potřebovala jsem od někoho slyšet, že se nemusím dál bát. Tak jsem vytočila Adamovo číslo a čekala.

„Ahoj Elis, všechno dobrý?"

„Víš, teď ani moc ne," zafňukala jsem.

„Co se děje, nebreč prosím."

Otřela jsem si slzy z očí a pokračovala

„Všechno je špatně. Jsi tam jenom ty? Potřebuju se ti s něčím svěřit," pošeptala jsem téměř neslyšně.

„Jo jsem tu sám, co tě trápí?"

„Někdo mě sleduje. Ta holka, o který se ti zdálo. Je skutečná a snaží se mě dostat. Chce mě zabít, už se o to několikrát i pokusila a bojím se, že půjde i po tobě."

Moje věta zapříčinila hrobové ticho.

„Tak zavolej policajty."

Nechápal to, povzdechla jsem si.

„To nejde, ona není skutečná. Nebo jak se to vezme, je tady, ale není živá. Je něco jako duch," snažila jsem se vysvětlit svoji situaci, ale on mě měl nejspíš za blázna.

„A teď je tady!" vykřikla jsem panicky.

„Zhluboka se nadechni, dobře? Můžu u tebe být tak do hodinky, mám přijet?"

Chtěla jsem ho o to požádat, ale hovor se z ničeho nic přerušil. Snažila jsem se mu zavolat znovu, ale nešlo to, hned jsem padala do schránky. Opravdu tam byla se mnou. Asi přišla konečně dokončit, co začala. Uklidňovala jsem se tím, že je zamčeno a nepodaří se jí dveře otevřít. Bohužel pro mě to pro ni nebylo nic složitého. Nechala jsem klíč v zámku a teď se samovolně otáčel. Dveře se rozlétly, já jsem mezi tím stihla hupnout pod postel.

Položila jsem si hlavu na bok tak, abych mohla vidět ke dveřím. Ležela jsem a rozhlížela se. Ústa jsem si zakryla dlaní a snažila se dýchat co nejtišeji. Moje snaha byla úplně zbytečná. Nevím jak, ale okamžitě mě našla. Přikrčila se tak nízko, aby mi viděla do očí. Usmála se a natáhla proti mě. Začala jsem řvát z plných plic. Nebyl tam ovšem nikdo, kdo by mi pomohl.