Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola patnáctá

Následující ráno se Steve ani nepokoušel skrývat svou nervozitu. Nebyl sám, všichni jeho blízcí byli jako na trní a ani Tony během snídaně nepokoušel o lehkou konverzaci nebo vtipkování.
Před totálním tichem je u stolu zachraňovaly pouze Sharon a lady Pottsová, které se s občasnou podporou Sama a Peggy pokoušely vést nezávazný hovor o počasí.
Na Sharon byl spoleh, že bude s grácií zvládat veškeré společenské záležitosti u dvora a lady Virginia to měla přímo v náplni práce, ačkoliv Steve věřil, že se k řeči musela nutit. Stačil jediný pohled na její bledou tvář a bylo jasné, že ani ona dnes v noci mnoho nespala.

Celé dopoledne strávili v neužitečném čekání. Během korunní rady Tony posedával ve výklenku okna a Steve se nepřítomně díval někde skrz listiny před sebou a téměř nevnímal jejich obsah.
Teprve když už stálo slunce poměrně vysoko a z hradních kuchyní znělo řinčení měděných pánví nad ohněm, ozval se trubač na hlásné věži a všichni se probrali k horečné aktivitě, aby bylo přijetí vážených hostů perfektní.
Steve i Tony vyběhli ze síně, ke svým pokojům, aby se převlékli. Než se v chodbě rozdělili, vyměnili si povzbudivý úsměv.
Steve ze sebe netrpělivě strhával doublet. Původně si přes něj jen chtěl přehodit sametová svrchní kabátec, ale teď si všiml, že má na rukávu skvrnu od inkoustu a musí si vzít čistý. Stand barva neprosákla až na košili.
Nohavice jsou dobré, ty měnit nemusí. Zbývá připnout opasek, zlatý řetěz naaranžovat kolem krku a na hlavu posadit čapku.
Steve vykročil na chodbu, kde už se řadili vyšňoření členové jeho dvora, aby vyrazili uvítat delegaci učenců ze vzdálené země.
Všichni zvolili hutné, teplé oděvy, vhodné pro tento sychravý čas, jen Tony si oblékl černý doublet zvláštního střihu, který měl na sobě, když Sharon pořádala koncem léta zahradní slavnost.
Oproti módě panující v Hvězdném království byl Tonyho kabátec v horní části výrazně otevřený, dával tak vyniknout precizním skladům na jemné batistové košili, pod kterou už nebyla žádná další vrstva, jen Tonyho hruď.
Další troubení je upozornilo, že hosté už vjíždějí na třetí nádvoří. Byl čas vyjít ven.
Steve sestoupil na poslední schod před hlavním vstupem do paláce přesně v ten samý okamžik, kdy se otevřely dvířka cestovního vozu a vynořil se vysoký, mohutný muž v impozantním purpurovém rouchu s geometrickým vzorem.
Od chvíle kdy, se stal králem, nemusel se Steve nikomu klanět, všichni v zemi byli jeho poddaní a i vznešení cizinci mu mohli být nanejvýš rovni. Přesto se teď bezděčně před wakandskou výpravou sklonil a celý dvůr následoval jeho příkladu.
„Vítejte v Hvězdné říši vážení hosté. Kéž shledáte pobyt v naší zemi užitečnýma kéž se co nejvíce poučíme z vašeho poznání."
„Věřím, že to poučení bude vzájemné, králi! My všichni se již těšíme na setkání s vašimi učenci a nové výzvy v medicíně," odpověděl Olwethu hlubokým, melodickým hlasem.
Byl své sestře nápadně podobný, ačkoliv musel být přinejmenším o deset let starší a podepsal se na něm méně aktivní životní styl. Jeho Západština sice měla zvláštní, měkký přízvuk, ale gramaticky byla bezvadná.
„Dovol, králi, abych ti představil své kolegy a asistenty," obrátil se Olwethu zpátky k vozu, ze kterého postupně vysedli dva další muži a dvě ženy.
Všichni měli podobně střižené róby a pokrývky hlavy, které se jen mírně lišily druhem vzoru, z čehož Steve odvodil, že jde o jakousi wakandskou verzi akademického úboru.
Olwethu jeho dojem potvrdil tím, že vždy se jménem uvedl titul dotyčného a jeho ekvivalent v hvězdném prostředí.
„Náš král nám také přiřadil doprovod, nikoliv proto, že by pochyboval o našem bezpečí ve tvé zemi, spíš, aby zdůraznil prestižnost našeho poslání. Věřím, že i proto, aby potěšil mou sestru. Cestuje s námi také velitelka královy osobní družiny."
Než stačil vyslovit jméno, Ayo už sbíhala schody, aby se pozdravila se svou dávnou sestrou ve zbrani a z kočáru jako poslední vystoupila Okoye.
Její nádhernou, obřadní uniformu z větší části skrýval mohutný kožich, očividně nebyla zvyklá na tak studené a vlhké klima. Teď se ovšem radostně usmívala, objímala Aoy a celá skupinka Wakanďanů zapomněla na ceremonie a upadla do vzrušeného hovoru ve své mateřštině.
„Odpusť, králi, příliš dlouho jsme se neviděli," vzpamatoval se po chvíli Olwethu, ale Steve jen zavrtěl hlavou, že to nevadí.
„Pojďme dovnitř, další seznamování si můžeme odbýt v teple. Doufám, že nemáte nijaké omezení ohledně pití vína. Nechal bych ho ohřát s kořením. Nebo raději horkou medovinu?" Steve se usilovně snažil potlačit netrpělivý tón a být dobrým hostitelem.
Jen na půl ucha poslouchal Olwethuův obšírný výklad, že s výjimkou několika horských kmenů, které nejedí maso, nemají Wakanďané žádná rituální omezení ohledně jídla a pití a vedl delegaci nahoru po schodišti do vstupní haly a dál do hodovní síně.
Tady konečně wakanďanům představil svou ženu a důležité osoby svého dvora až se zastavil před Tonym.
„A zde je, předpokládám, můj pacient," usmál se přívětivě Olwethu.
Na zmírnění nervozity to ovšem nestačilo. Steve se málem zakoktal, kdy přitakával: „Ano, princ Anthony!" a Tonyho: „K vašim službám!" také neznělo právě sebejistě.
„Plně chápu, princi, že jsi nedočkavý mého názoru a já tě nehodlám zbytečně napínat. Jen dovol, aby se má družina trochu občerstvila a ohřála, aby našel mysl byla svěží a tobě k užitku."
Tony chvatně kýval hlavou: „Ovšem, ovšem! To je samozřejmé!" a pak honem natáhl ruku k procházejícímu sluhovi z podnosem. Sebral z tácu číši horkého vína a obrátil jí do sebe téměř na jeden zátah.
Další půlhodinu musel Steve zmobilizovat veškerou svou trpělivost a neustále si připomínat, že nesmí být hrubý k lidem, kteří přijeli Tonymu pomoct.
Všiml si, že Sam a Nataša neustále krouží někde poblíž, asi aby na něj dohlédli a včas zarazili hrozící faux paux.
Také Tonyho lidé se kolem něj přirozeně semkli, aby ho podpořili. Tím pádem ho ale odřízli od Steva, který tak byl ještě podrážděnější. Nebyl v nejmenším rozpoložení pro společenské tlachání, proto musel inteligentní konverzaci s hosty opět obstarat Sharon.
V jeden moment zkontroloval Olwethu své krajany, rozptýlené po sále, pohledem a řekl: „Společnost nás teď už snad na chvíli omluví. Kde najdeme vhodné privátní místo pro lékařskou konzultaci, králi?"
„Tam ...komnata naproti přes chodbu," máchl Steve rukou a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
„Výborně! Drahá Nandipho, doprovodíš mne?" oslovil vysokou šedovlasou ženu, která měla stejnou akademickou hodnost, jako on sám.
„A co já, pane?" zaptala se mnohem mladší žena, kterou prve představila jako asistentku Fezeku.
„Tebe budeme, doufám, potřebovat až později, ale požádej Anathiho, aby mi donesl mou příruční skříňku."
Dívka přikývla a šla vyhledat svého kolegu, apk se olwethu obrátil na Tonyho: „Prosím, princi."
„Smím ... smím si vzít někoho s sebou?"
„Zajisté. Tohle je zcela na tobě, princi. Kdokoliv ti dodá oporu a smí slyšet mou diagnózu, je vítán."
„V tom případě ... Rhodey, Pepper, Bruci a ... Steve?"
Ten sebou překvapeně trhl. Tak moc toužil být přítomen, ale vůbec neočekával, že ho Tony bude chtít při sobě v tak zranitelném okamžiku.
„Nemusíš ..." vyložil si jeho zaváhání nesprávně Tony.
„Ale já chci!"

V boční komnatě si Tony rychle rozvázal šňůry na doubletu a rozhrnul košili. Olwethu si ho natočil proti oknu, aby byl hrudník co nejlépe osvětlený a nejprve jemně ohmatal paprsčitou jizvu.
Pak vyndal ze své truhličky trychtýřovité naslouchátko a přiložil ho Tonymu na hrudník. Chvilku poslouchal sám a pak podal naslouchátko své kolegyni.
Následně poklepal okolí jizvy titěrným kladívkem, ale nedíval se při tom na své ruce, ale sledoval Tonyho obličej.
„Tak co si myslíš, Nandipho?"
Učená Wakanďanka se zamračila a spustila ve své mateřištině. Olwethu jí několika větami odpověděl, aniž se z jeho výrazu dalo cokoliv vyčíst a pak dodal: „Mluvme raději Západštinou, ať našeho pacienta zbytečně neděsíme.
Abych tedy odpověděl, na otázku, co tě jistě tak zaměstnává, pane. Ještě budeme muset provést několik podrobnějších vyšetření a vyžádám si názor svých kolegů, kteří jsou specialisty na určité otázky, ale troufám si říci, že tvůj stav není beznadějný, princi Anthony.
Už jsme v naší zemi provedli řadu úspěšných operací hrudníku a dokonce s úspěchem ošetřili přímo srdce."
„Ale není to bez rizika!" dodala stále se mračící Nandipha: „je to složitý a obtížný úkon."
„Chápu! Budete mi nožem šmrdlat kolem srdce, jasně, že je to riskantní!" odpověděl Tony snad až příliš příkře, ale pak se ovládl: „jenže jste první, kdo kdo jsou ochotní to alespoň zkusit."
„Existuje dobrý důvod, proč se na tomhle kontinentu ještě nikdo nepokusil," konstatovala ponuře Nandipha a pokračovala: „takový zákrok vyžaduje naprostou přesnost, nejen pevnou ruku chirurga, ale i nehybného pacienta."
„Ale jak ...?"
„Vyřešili jsme tento problém. Z bylin pěstovaných v naší krajině připravujeme silný uspávací lektvar. Umožňuje nám operovat i jinak beznadějné případy, ale vnáší do celého zákroku další riziko – dávka musí být velmi přesně odměřena a i při nejvyšší opatrnosti se občas stane, že se pacient už neprobudí."
„Ale ty jsi mladý a silný, máš dobré vyhlídky," dodal Olwethu.
„Ovšem musíš znát předem veškerá možná rizika. Piješ často tolik vína jako dnes? To není dobré!" navázala káravě Nandipha: „budeš se muset nejméně na tři dny vystříhat veškerého alkoholu a poslední den před zákrokem nepřijímat žádnou potravu. Fezeka tě pak vyšetří a přesně zváží bez oděvu, aby rozhodla o správném množství uspávacího lektvaru."
„Není trochu mladá na takovou odpovědnost?" ozval se ustaraně plukovník Rhodes a Tony se po něm zamračeně otočil.
„Nedurdi se, Tony! A vy se prosím neurazte. Informace, které jste nám dali, jsou trochu ... znepokojivé. Jen se chci ujistit, že se mému příteli dostane té nejlepší možné péče."
„Fezeka podstoupila dlouholetý výcvik pod vedením nejvyšší možné autority. Ctihodný Mandu vynalezl uspávací lektvar, ale jeho pokročilý věk už mu nedovoluje cestovat. Fezeka je jeho nejlepší žačka," Nandipha zněla dotčeně, když to říkala, ale Olwethu jí položil v uklidňujícím gestu ruku na paži a cosi jí řekl v jazyce Wakanďanů. Přestala se pak tvářit tak dotčeně, ale měřila si je zvláštním pohledem.
Steva napadlo, že jí musí připadat jako tlupa barbarů, kteří nerozeznají vědu od čarodějnictví. Ale byl připraven odpustit povýšené lékařce cokoliv, pokud pomůže Tonymu.
Ačkoliv, po tom, co teď vyslechl, se se mu sevřel žaludek. Až do dneška se nejvíc obával toho, že ani Olwethu si netroufne Tonyho operovat. Steve pochopitelně tušil, že takový zákrok nebude bez rizika, ale realita vysoce předčila jeho očekávání.
Olwethu s Nandipou pokračovali v líčení dalších možných komplikací, některé se mohou projevit až s odstupem času. Všichni v komnatě mlčky poslouchali se stále bledší tváří, jen Bruce byl schopen formulovat několik odborných dotazů.
Po Olwethuově poslední odpovědi se rozhostilo ticho. Prolomil ho až Tony, tichým, ale rozhodným hlasem: „Půjdu do toho!"
Jeho přátele okamžitě poplašeně spustili jeden přes druhého: „Ale Tony ... Neunáhli se ... Uvážil jsi všechny ..."
Jen Steve mlčel a podíval se Tonymu do očí. Viděl v nich, co sám mnoho krát zažil v bojích. Už nemá smysl ztrácet čas, planě manévrovat a vyčerpávat se vedlejšími úkoly. Je čas na rozhodující bitvu, ať už dopadne jakkoliv.

Medicínská část téhle kapitoly (a těch následujících) je čistokrevná fikce, v 15. století ještě nebyla ani ve vyspělejších oblastech známá celková anestezie dnešního typu ( v lepším případě vás konockoutovali pořádnou dávkou kořalky), ani další vymoženosti, na jaké ještě dojde. Ale jednak nepíšu realistický historický román a taky, tohle jsou prostě Wakanďani.