Král uvězněný v ledu (Stony)

Kapitola devátá

Hvězdné jezero bylo veliké, s několika zálivy, které opravdu připomínaly paprsky hvězdy. Tony se za jízdy fascinovaně rozhlížel střídavě po třpytivé hladině a zelených březích, které se od ní zvedaly. Jeho rodná krajina byla úplně jiná a tolik zeleně se obvykle našlo jen při pobřeží a v údolích velkých řek.
Teprve dobré dvě hodiny po poledním jídle, když už minuli řadu jiných lidských sídel, Steve konečně zpomalil a uhnul z hlavní cesty obtáčející jezero směrem k velkému statku s panským domem. Ještě si všiml jak Tony překvapeně zvedl obočí, tohle bylo asi poslední místo, kde by čekal nalézt medicínského specialistu z exotických krajů.
Architektura usedlosti byla velice strohá, téměř bez ozdob, ale bystrému pozorovateli muselo být zřejmé, že za tou prostotou vězí vkus majitele nikoli nedostatek peněz.
Projeli bránou na čtvercové nádvoří, kde zrovna parta nádeníků přehazovala balíky slámy. Návštěvu přijali jako vítanou přestávku v práci a začali jezdce zdravit. Jejich předák doběhl ke Stevovi a velice uctivě spustil: „Vaše výsosti, jaké překvapení! Paní a pán vůbec nic neříkali."
„Ani nemohli, tahle návštěva je překvapení i pro ně!" zasmál se Steve a seskočil z koně.
Tony ho napodobil, ale nepřestával se zvědavě rozhlížet a pátrat po nějaké stopě po wakandské přítomnosti.
Nemusel čekat dlouho. V momentě, kdy jim odváděli koně do stáje, vynořila se odtamtud vysoká, majestátní žena. Ačkoliv byla oblečené v jednoduchém, pracovním oděvu, nebylo pochyb, že to tady má na povel.
Zatím co Steve se s ní šel srdečně pozdravit, Tony zůstal na místě a prostě zíral. Lidé z dalších kontinentů sice byli v celé Avengerii dávno běžný zjev, většina jich zde žila mnoho generací, dosáhla na tituly a považovali se za domorodce, ale tohle bylo něco dočista jiného.
Paní tohoto dvorce byla zjev jednoznačně exotický. Ačkoliv měla šaty obdobného střihu, jako děvečky kolem ní, na dlouhém krku měla navlečenou řadu masivních kovových kruhů stejného tvarosloví, jak náramky kolem jejích zápěstí a když mluvila se Stevem, bezděčně si posunula loktuši na hlavě, kterou měla hladce vyholenou.
„Ayo, omlouvám se za takové přepadení, vidím, že jste v plné práci!" oslovil jí Steve.
„Víš, přece, že plno práce máme po celý rok a tak to má být, králi!" odpověděla s úsměvem, ale neudělala ani náznak úklony nebo jiného podřízeného gesta. Steve si byl jistý, že to Tonymu neuniklo – byl sice král, ale ne její král.
„Vlastně nejen, že sem vpadám neohlášen, zdržuju vás v závěru sklizně, ale ještě jsem přišel požádat o laskavost."
Ayo se Stevovi podívala přes rameno a nasadila nevyzpytatelný výraz: „O tom si promluvíme si po večeři, teď chceš určitě pozdravit Jamesem. Je vzadu v ohradě, krotí tam jednoho paličatého býčka."
Steve jí poslechl a vypravil se k druhé bráně na opačném konci dvora, přitom popadl Tonyho za rukáv a odvedl ho s sebou.
„Nebylo trochu nezdvořilé, když jsi mě nepředstavil?" zeptal se Tony.
„Představím vás u večeře, krom toho Ayo nejspíš moc dobře ví, kdo jsi."
„I já jsem poznal, že to není obyčejná selka, ale proč žije členka wakandské elity tady a chová koně a krávy? Jestli je tak nadšená do zemědělství, hádám, že farmu mohla mít i doma."
„Jak se říká, když miluješ, není co řešit." odtušil Steve, ale prozatím nic víc nedodal. Asi to od něj nebylo moc hezké, Tony byl očividně přímo našponovaný zvědavostí a všechno, co tu zatím viděl a slyšel, jen vyvolávalo záplavu nových otázek.
Teď se nemohl dočkat, až si prohlédne muže, kvůli kterému Ayo opustila svou bohatou a vyspělou vlast. Steve se jí vůbec nedivil, jen jí záviděl volnost s jakou mohla takové rozhodnutí udělat.
Na ohrazeném kousku pastviny za usedlostí opravdu stál mladý býk, ale nyní se jevil velice klidný. Pohůnek, co ho přidržoval za provaz stál bez obav hned vedle a sledoval, jak býčkovi cosi šeptá do ucha vysoký muž v rudé haleně a současně ho hladí po hlavě.
„Neměl si raději vzít na sebe něco jiného?" špitl Tony a Steve mu polohlasně odpověděl: „Taky jsem se jednou vyděšeně ptal, ale býci prý ve skutečnosti nerozeznají barvy!"
Tony zatím muže s býkem zkoumal a Steve by mu v tu chvíli strašně rád nakoukl do hlavy. Co všechno asi dokázal vyčíst?
Co viděl sám Steve byla podivná kombinace důvěrně známého a dočista cizího, která vyvolávala svíravou bolest v jeho srdci. Jeden z důvodu, proč jeho návštěvy zde byly jen řídké. Občas se musel přesvědčit, že je B..., že je James v pořádku a šťastný, ale příliš velkou úlevu mu to nepřinášelo.
Býček se definitivně uklidnil, muž v červeném ho jemně poplácal po šíji, kývl na podomka, že ho může odvést a teprve pak se otočil k hostům.
Měl stále ty nádherné modré oči a kouzelný úsměv s lehce zdviženými koutky, ale taky vějířky vrásek kolem očí, mnohem víc než by odpovídalo jeho věku. Také vlasy nosil mnohem delší než tenkrát, delší než bylo v téhle části světa módní a stáčel si je do uzlu na temeni, jak bylo zvykem v zemi, kde ho přivedli zpátky k životu.
„Steve!" s radostným zvoláním rozpřáhl ruce k srdečnému objetí. Jestli si Tony předtím nevšiml, nyní už nešlo přehlédnout, že levá paže jejich hostitele není z masa a kostí, ale nahradila jí kovová protéza. Steve neměl čas sledovat Tonyho reakci na tenhle fakt, protože se vrhl do Jamesovy otevřené náruče.
„Jak se máš?" zajímal se.
„Nijak špatně na konec světa!"
„Cože?"
„Musí se blížit konec světa nebo jiná podobná pohroma, když přijíždíš v tak neobvyklý čas." smál se jejich hostitel.
„Vlastně přicházím prosit o laskavost tvou vácnou ženu." vypravil ze sebe rozpačitě Steve: „Ale jsem rád, že současně mohu vidět i tebe."
„To rád slyším a teď už mi konečně představ svého vyjeveného společníka."
Teprve v ten moment se Steve obrátil zpátky k Tonymu, který jednoduše zíral s otevřenou pusou, jak venkovan na výročním trhu.
James byl zvyklý, že jeho paže budí pozornost, ale tohle nebyla senzacechtivost ani odpor, ale čirý obdiv.
„To ... tohle je ... neskutečné! Tak precizní mechanika, ... to, to všechno chápu, ale ona se hýbe! Proboha co jí pohání?" blábolil fascinovaně Tony a instinktivně natahoval prsty k Jamesově protéze.